9. 4. 2016
„Jen mizivá část veřejnosti – tři procenta dotázaných – si myslí…“ („CVVM: Uprchlíky nechce 61 procent, Právo 30. 3.). Nevím, kdo je autorem formulace, která je verbálním mávnutím ruky nad názorem více než 300 tisíc občanů této země, kteří se domnívají, že bychom měli přijímat uprchlíky z válkou postižených zemí a měli bychom jim dovolit se tu usadit.
Pokud „četka“, tak by se to snad ještě dalo omluvit tím, že statistika holt není řemeslem jejích pracovníků a že ti si zkrátka neuvědomili, že není procento jako procento. Pokud CVVM, tak by to bylo horší. Pak by to znamenalo, že ty statistické údaje obsahují (ani ne moc) skrytý hodnotící soud, což je asi totéž, jako když soudce ve sporu dvou stran místo očekávané nestrannosti straní jedné z nich.
Už v základním kurzu statistiky se frekventanti dozvědí, že procento jako statistická míra má sklon přeceňovat malé soubory o méně než sto prvcích a naopak podceňovat soubory velké. Právě to druhé se stalo v tomto případě. Tři lidé ze sta by se skutečně dali považovat za mizivý počet, už třeba u tří tisíc ze statisíce však i laik zaváhá. A co potom u 315 tisíc, jež tvoří ta tři procenta z deseti a půl miliónu obyvatel České republiky? Bylo by docela obtížné nechat takové množství lidí zmizet.
A jejich názory ještě obtížněji. V záležitostech, které budí takové emoce, jako právě vztah k uprchlíkům, zdaleka nezáleží jen na mechanických počtech zastánců či odpůrců určitého názoru, ale také na jejich aktivitě. A je téměř zákonem, že aktivnější je spíše menšina, ona bývá hybatelem dějin. V rakousko-uherském vojsku sloužilo asi 1,5 miliónu českých vojáků, zatímco legionářů, kteří pomohli vybojovat Československou republiku, bylo celkem kolem sta tisíc. I z počtu vojáků jen 6-7 procent. Protinacistického odboje za 2. světové války se podle odhadu Vojenského historického ústavu doma i v zahraničí aktivně účastnilo celkem asi 150 tisíc československých občanů. Asi jeden a půl procenta.
Mimochodem, bylo by zajímavé vědět, jak by dopadl ještě někdy uprostřed roku 1918 průzkum veřejného mínění na téma, zda zachovat monarchii, nebo zda ji nahradit samostatným českým státem. Když si vzpomenu na úctu, s níž ještě nějakých 50 roků po vzniku Československa mluvili o rakouském panovníkovi někteří moji venkovští příbuzní a řada jejich vrstevníků, kteří dospívali v posledních rocích Rakousko-Uherska, tipuji, že by nemusela nutně dopadnout tak, jak by se nám to jevilo podle množství protiválečných vystoupení, stávek, demonstrací, hladových bouří v tom roce. Nebo podle protirakouských prohlášení řady českých politiků, o nichž se dočteme v historické literatuře.
Chápu, že současní politici budou ze zřejmých důvodů brát při svém rozhodování vždy ohled především na názor většiny. Ale to ještě neznamená, že automaticky také správně a dostatečně předvídavě. A hlavně a především, že na názor „mizivé menšiny“ není nutno brát zřetel žádný, protože i její vliv na dění je jen mizivý.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista