26. 4. 2017
„…každý, kdo sdělí nějakou obecnou“komunální“ zkušenost, je označen za rasistu, xenofoba, anticiganistu a kdo ví za co ještě…“, píše zástupce veřejné ochránkyně práv v článku „Brnox? Každodenní zkušenost není stereotyp“ (LN 18. 4.). A jako důkaz té každodenní zkušenosti si vybral informaci z televizního pořadu Politické spektrum na ČT 24 z 6. března. Prý „na obsazení pracovního místa veřejných prací se přihlásilo třicet zájemců (z toho 28 Romů). Všichni ale přišli jen pro razítko potřebné k čerpání sociálních dávek“.
Ani mě nenapadne tuto informaci zpochybňovat. A doufám, že pan Křeček zase nebude zpochybňovat jiné, jinou každodenní zkušenost. Dnes a denně potkávám ve svém městě partu pracovníků veřejných prací, pravda, nejen Rómů. A ovšem, nevím, kolik jiných ty veřejné práce třeba odmítlo s podobným zdůvodněním, jaké uvádí zástupce ombudsmanky – stejně jako on nejspíš neví o všech těch, ať už ze zmíněného pořadu nebo odkudkoliv, kteří práci neodmítli.
Před rokem, dvěma probíhaly ve městě zase jednou rozsáhlé výkopové práce. Prováděla je romská firma odkudsi ze středních Čech. Málokdy se vidí tak dokonalá organizace práce a taková preciznost jejího provedení. Zatímco jedna parta rozebírala zámkovou dlažbu chodníků a úhledně ji rovnala do štosů, druhá pár desítek metrů za ní už kopala rýhu a pokládala do ní kabely. Třetí rýhu zasypávala a pár dní nato opět pokládala zámkovou dlažbu. To bývá leckdy problém, pokud se podklad dostatečně nezhutní, dlažba se po čase začne propadat. V tomto případě ale nezbývá než nad kvalitou práce smeknout.
V současnosti probíhá modernizace železničního uzlu Česká Lípa, snad nejrozsáhlejší od doby jeho vzniku před 150 roky. Její součástí je i pokládka kabelů, které mají sloužit k automatizaci řízení provozu na celkem desítkách kilometrů přípojných tratí. Probíhá navzdory leckde obtížně přístupnému, zamokřenému a křovinami zarostlému terénu ve svižném tempu i díky pomoci značného množství romských zaměstnanců.
A už jen na doplnění obrazu. Na Boží hod velikonoční jsme jeli autobusem navštívit rodinu dcery, autobus řídil romský řidič. Častěji, pravda, jezdíme vlakem a na našich trasách se už pomalu jako se starými známými zdravíme s romskými vlakvedoucími.
Snad těch několik příkladů z pouhého jednoho města, počtem obyvatel nesrovnatelně menšího než Brno, neboť právě o Romech v něm je řeč v citovaném článku pana Křečka, stačí, abychom si uvědomili, že ta každodenní zkušenost zdaleka není stereotypní. Že je pestrá až přebohatá, že pracovité lidi a bohužel i ty druhé najdeme doslova všude. Dokonce i mezi Vietnamci, které někteří rádi dávají za vzor Romům, najdeme takové, za které se sami jejich krajané stydí a s nimiž nechtějí nic mít. O nás Češích nemluvě. Chápu ovšem, že pro leckoho je obtížné lákavě jednoduchému výběrovému vnímání nepodlehnout.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista
