15. 8. 2017
Nejsa právníkem těžko se mohu rovnocenně postavit Stanislavu Křečkovi k fechtování na barikádě z paragrafů („Paragrafy na lavičkách“? Právo 12. 8.). Na barikádě hájící vyhlášky, jejichž právně pochybný a místy i šikanózní charakter konstatoval samotný Ústavní soud. Na druhé straně, kdyby si byl pan doktor jist dostatečnou pevností své paragrafové barikády, cítil by takovou potřebu podšprajcnout ji pro jistotu čistě emotivními obraty (pravda, značně již obnošenými) jako „elitářsky pohrdlivé“ či „pohrdlivé úsměšky“?
Kromě toho, nechová se pohrdlivě spíše ten, kdo se odmítá podřídit rozsudku Ústavního soudu a odmítá v místní vyhlášce zrušit doslova nesmyslné paragrafy o tom, kde se smí sedět a kde ne?
Vždyť snad ani není v lidských silách vyjmenovat všechno, na čem se dá sedět, co ale primárně k sezení určeno nebylo! Jako děti jsme rádi sedávali na rozložitém dubu, na němž jsme měli i houpačku. Když vyhlídnu z okna na sídliště, vidím, že i dnešní děti tak stromy nejednou ke svým hrám využívají. Budou městští strážníci v dotčených městech vedle všech ostatních povinností nuceni taky klátit neposlušné děti se stromů jak (ne)zralé ovoce, jež na nich také občas roste? Stížností různých nervózů na ty děti rovněž není málo. Bude to nakonec jako v groteskním románu Itala Calvina „Baron na stromě“?
Tipnu si, že Stanislav Křeček si absurditu toho všeho sám dobře uvědomuje, a tak mezi těmi paragrafy bruslí všelijak. Potvrdí, že Ústavní soud má pravdu, když je zrušil, ale stejně mu to nedá, aby nedodal, že „zkušenosti obyvatel“ bohatě potvrzují, že sezení, kde se nemá, „je přípravou k jednání, které veřejný pořádek ruší“. Ono je ale taky dost zkušeností, že někteří lidé po vstupu do obchodů kradou. Je tedy vstup do obchodu automaticky přípravou ke krádeži?
A – drzá otázka – existuje nějaká statistika dokládající, že ten, kdo se posadí třeba na obrubník záhonu, bude rušit veřejný pořádek s větší pravděpodobností než ten, kdo sedí na lavičce? V posledních létech se jako mor rozšířil teenagerský zvyk sednout sice na lavičku, ovšem na její opěradlo, a nohy, někdy i v zablácených botách, uplacírovat na sedadle. Budeme šikanovat toho, kdo si místo na zablácenou lavičku sedne vedle na relativně čistější kamennou zídku?
Co dost dobře nechápu, proč Dr. Křeček v diskusi připomíná, že ale jiné paragrafy dotčených vyhlášek (třeba zákaz požívání alkoholických nápojů na veřejnosti) Ústavní soud nezrušil. Souhlasím, je dobře, že je nezrušil, ale o tom přece v diskusi nepadla ani zmínka. Není s čím polemizovat.
Že se u stále většího počtu osob vytrácí vědomí souvislosti mezi právem a povinností, v tom mohu se Stanislavem Křečkem taky souhlasit. Ale to jde prosím napříč celou společností. Odshora dolů! Nejnovějším příkladem budiž žádost policie o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání.
Nápravě proto určitě nepomůže zaměřit se jen na určitý segment problémů a na obyčejné lidi, kteří nemají na drahé právníky a od kterých zpravidla nehrozí, že by se třeba s autory vyhlášek mohli soudit a nedejbože nakonec vysoudili na obci miliónová odškodnění. Naopak, může to být chápáno spíše jako snaha najít obětního beránka za všechny hříchy společnosti, najít hromosvod, sloužící ke kanalizaci rostoucího společenského napětí.
Snad zas nebudu obviněn z elitářství, dovolím-li si v této souvislosti ocitovat starou lidovou moudrost: „Schody se myjí vždycky odshora“.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista
