17. 3. 2016
Ústecký pan hejtman Bubeníček asi od konce svých středoškolských studií se školstvím moc do kontaktu nepřišel. Jeho příspěvek „Praktické školy jsou šancí na dobré vzdělání“ (Právo 11.3.) je totiž spíše sbírkou oblíbených školských omylů. Včetně toho, že dítě, které nestačí tempu výuky, bude ausgerechnet zlobit. Jako by to nezáviselo především na osobnosti a temperamentu dítěte a na jeho výchově. A jako by dobře prospívající děti ve škole nikdy nezlobily!
Horší je, že za názory podle stranické příslušnosti levicového politika by se nemusel stydět ani kovaný pravičák, přesvědčený, že chudí si nakonec za svou chudobu můžou sami. Že se tudíž nemají cpát mezi ty, kdo na rozdíl od nich mají šanci dotáhnout to dál a výš, že nemají právo je brzdit.
Aspoň by ale nemusel kázat vyložené bludy typu „neumím si představit, že tyto školy (základní praktické – pozn. MH) zrušíme a všechny děti s lehkým postižením zařadíme do základních škol.“ Kdyby se o to opravdu zajímal, dozvěděl by se, že přinejmenším současné vedení ministerstva školství nic takového nemá v úmyslu a že žádná platná právní norma to nenařizuje. Nehledě na to, že z odstavce na odstavec se mu nějak podařilo udělat z dětí „ze sociálně slabých rodin“ děti s lehkým postižením. Jen tiše doufám, že je mu rozdíl mezi oběma skupinami jasný.
Dalším z těch omylů je přesvědčení, že „inkluzí dokážeme ze škol vyhnat všechny mimořádně talentované žáky.“ Mohu pana hejtmana ujistit, že stejně jako není tak snadné odlišit dítě s lehkým mentálním postižením od dítěte jen sociálně zanedbaného, nedá se jen tak rozeznat dítě mimořádně talentované, rozhodně ne v běžných školských podmínkách. Zdaleka ne vždy jde totiž i na té základce o jedničkáře. Nejednou mi takové dítě ze školy poslali jako problémového trojkaře. Oni ti mimořádně nadaní se totiž leckdy svým projevem dost odlišují od průměru třídy (stejně jako děti z chudých poměrů), nějak se nevejdou do představy standardního žáka, a bývá to tudíž znát i na jejich školním prospěchu.
A platí to nejen na základkách. I při přijímacích zkouškách na osmiletá gymnázia (určená původně právě pro mimořádně nadané děti!) vyniknou spíše děti dobře naučené, v rodině po všech stránkách opečovávané. Mimořádně nadané samorosty („talentované děti“ slovy pana hejtmana) jsme poznali spíše z výsledku inteligenčního testu než třeba ze znalostních testů připravených gymnáziem. Tu a tam byly výsledky obojího dokonce v protikladu.
Ony se vůbec poněkud přehánějí rozdíly u dětí na různých typech škol. Učil jsem nějaký čas svůj obor v maturitním ročníku gymnázia, předtím ještě na soukromé nástavbě střední školy, pracoval jsem jako školní psycholog na velkém učilišti, kde se školilo v nejrůznějších oborech hodně přes tisíc žáků. Leckdy jsem se divil, jaké množství hrubek dokáží nadělat budoucí maturanti v písemném projevu. A naopak, na učilišti jsem občas potkal děti, které nejen podle úrovně pravopisu a zvládání svého oboru, ale i podle všeobecného rozhledu a zájmu poznávat a učit se byly vyložené studijní typy. Jistě, není to pravidlo, ale určitě aspoň podnět k zamyšlení nad naším notorickým sklonem ke škatulkování lidí (a nejen v tom školství) podle čistě vnějších znaků.
Pan hejtman ujišťuje, že „odmítání inkluze není neúcta k dětem“. Myslet si to jistě může. On nakonec ještě horší než neúcta je praktický dopad té školní segregace po celý další život. Pokud je někdo nasměrován na vedlejší kolej už na základní škole, daleko snadněji skončí v životě na koleji slepé. Absolventi praktických škol mají jednoznačně horší uplatnění v praxi, je mezi nimi více nezaměstnaných. A ačkoliv formálně jim nic nepřekáží v dalším vzdělávání, ve zvyšování kvalifikace, velmi často je stopnou chybějící znalosti učiva, které se zkrátka na praktické základní škole neprobírá.
Dítě, které chodí do speciální školy, ačkoliv by nemuselo, ačkoliv by, třeba s určitou pomocí, zvládlo běžnou školu základní, skončí často v dospělosti kvůli nedostatečnému vzdělání přesně v té chudobě, kvůli které už skončilo ve speciální škole. Navíc s vysokou pravděpodobností, že stejným mechanismem se jeho chudoba bude recyklovat v dalších a dalších generacích.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista