26. 1. 2015
Prezident Miloš Zeman míní, že handicapované děti by se neměly vzdělávat společně s dětmi bez handicapu. Nejdřív jsem chtěl říci se zdravými, ale takové aby dnes pohledal. Takže ono jde spíše o míru toho zdravotního postižení jedněch i druhých. A protože se vyjádřil ve prospěch zachování praktických tříd, měl zřejmě na mysli především děti s různými handicapy vzdělávacími. A použil argumenty jak vyčtené z internetových diskusí na toto téma: bude jim líp mezi svými, handicapované děti nebudou „brzdit“ ty „zdravé“, budou obojí v lepší duševní pohodě.
Je třeba přiznat, že v době svého vzniku (cca před sto roky) bylo speciální školstvím určitě pokrokem. Vždyť děti, kterým nešlo učivo do hlavy, byly tehdy zcela legálně tělesně trestány, a rčení „učení mučení“ platilo doslovně. První vznikající speciální školy (u nás pomocné) musely tedy být svým lidským přístupem k méně nadaným doslova zjevením.
Jenomže co bylo pokrokem a zlidštěním vzdělávání tehdy, to za něj lze sotva vydávat ještě po těch sto létech. Je zajímavé, že třeba v technice to lidi chápou, zrovna před těmi sto roky se začaly ve velkém zavádět třeba telefony, a také to bylo zjevení. Ale zkuste dne někomu nabídnout tehdejší přístroj místo jeho vymakaného mobilu s tisíci různými funkcemi.
Především od té doby velmi pokročila znalost příčin obtíží v učení, i ti internetoví diskutéři už chápou, že nevystačí s tehdejším rozšířeným rčením, „buď si hloupej nebo línej“. A tudíž stejně jako v medicíně se začíná léčba „šít pacientovi na míru“, tak podobné trendy se postupně budou prosazovat i ve vzdělávání. A tady už je na tom speciální třída obdobně (dobře nebo špatně) jako ta běžná. I každé dítě s handicapem je trochu jiné, nelze ani tam přistupovat ke každému stejně.
Také jsme od té doby prožili kus historie, víme mnohem lépe než dříve, k čemu může vést separace celých skupin, ať už by její zdůvodnění bylo sebehumánnější. Dobrý úmysl bohužel nestačí a následky takové separace v dětství mnohdy přetrvávají po celý život, v psychice stoprocentně. Mnohem více toho dnes víme o sociální psychologii, existuje celá řada výzkumů právě na téma, jak se kdo v jaké skupině cítí, jsou-li efektivnější skupiny stejnorodé nebo naopak. A ty výsledky rozhodně nedávají za pravdu prezidentovu tvrzení. Vždyť by to šlo i proti prosté lidské zkušenosti, sahající hluboko do dějin.
Úkolem školy je jistě především vzdělávání, ale to rozhodně není jen získávání znalostí. Mnohdy až do rané dospělosti je škola i význačný socializační činitel. Dítě se tam pozvolna učí být člověkem společenským, poznávat, jak se od sebe lidé liší, právě různorodostí svých schopností (bez níž by nebyla možná dělba práce a tedy ani civilizační pokrok!), ale i svých povah, učí se jak se k sobě navzájem chovat, učí se pomáhat slabším, učí se snášenlivosti, učí se, jak se začlenit do skupiny, jak s ostatními v dobrém (i v méně dobrém) vyjít. Čím různorodější ta dětská skupina (třída) je, tím více a tím cennějších zkušeností tam má šanci získat. A naopak. Jako by nestačilo to sortýrování po pátém ročníku na gymnasisty a na ty ostatní. Jde to proti trendu ve vyspělém světě. Budeme-li sortýrovat a sortýrovat, budeme nakonec místo jakž takž soudržného lidského společenství mít množství jednotlivých skupin, které nebudou rozumět jedna druhé, které si budou cizí, které nebudou dost dobře schopny jedna s druhou vyjít. Opravdu tohle chceme?
PhDr. Miroslav Hudec, psycholog a publicista