10. 2. 2019
Přiznám se, že mě poněkud udivil ten opětovný tlak na stanovení umělé, zvnějška stanovené hranice úspěšnosti při přijímacím řízení na střední školy. Neobjevily se takové snahy poprvé a nepokládám je za zrovna šťastný nápad.
V 90. létech jsme byli přizváni ke spoluúčasti na přijímacím řízení na jednu ze středních škol. Zadání znělo za pomoci odborných metod posoudit nadání uchazečů. Několik roků jsme tak s onou střední školou spolupracovali.
Jenomže se nejednou stalo, že se jako talentované ukázalo dítě, které v didaktické části přijímacích zkoušek moc nezabodovalo. A naopak. Z obav z rostoucí nespokojenosti rodičů dobře naučených a pilných, leč jinak spíše průměrných dětí škola spolupráci s námi raději ukončila. Předtím ještě zkoušela upravovat zkoušková kriteria tak, aby se výrazněji zvýšila váha didaktické části zkoušky a snížila váha té, která posuzovala obecné studijní předpoklady.
To byl ovšem postup, který šel přesně proti původnímu předsevzetí školy přijímat především ty nejtalentovanější děti. Mezi výraznějšími talenty totiž spíše výjimečně najdeme takové jedince, kteří vynikají úplně ve všem, ve všech školních předmětech. Mnohem častěji jde o talent v nějaké konkrétní oblasti.
Pak se může stát, že potenciální matematický genius selže u přijímaček z češtiny a naopak pro literárně nadané dítě může být matematika španělskou vesnicí. Ani jeden z nich nemusí shora uměle stanoveným kriteriím vyhovět, nemusí dosáhnout hranice minimálního počtu bodů nezbytných k přijetí na tu či onu střední školu.
A hrozí to zejména u středních škol a oborů všeobecně vzdělávacích, které jsou terčem kritiků snad nejčastěji. Trnem v oku je jim především dle nich příliš velký počet uchazečů, kteří pak chybí v oborech, kde oni by je viděli mnohem raději.
Je malá pravděpodobnost, že nějaká shora stanovená hranice pro přijetí na střední školu povede k přesunu žadatelů do oborů, kde by si je ti kritici přáli vidět. Dokonce, protože středoškolské studium není povinné, může na ně dítě vůbec rezignovat. Případně každý rok měnit obor a začínat znovu od 1. ročníku – s nejedním takovým poutníkem z oboru do oboru jsem mluvil za svého ročního účinkování v roli školního psychologa. Jako důvod změny oboru velmi často uváděli, že ten původní si nevybrali, že je k němu někdo přemluvil, nebo že na ně prostě zbyl a že je nezaujal.
Místo takového sociálního inženýrství by uchazeče do nedostatkových oborů daleko účinněji přitáhlo zvýšení jejich atraktivity. Dobrý plat, vysoká prestiž oboru a jeho absolventů nebo třeba krajská stipendia. Ta už nejeden kraj roky s úspěchem využívá. Je to daleko vhodnější postup než nastavovat nohu těm, kdo si vybrali podle svého, byť někdo o jejich schopnosti vystudovat zvolený obor pochybuje.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista