21. 2. 2020

Místopředsedkyně evropského parlamentu Dita Charanzová informovala v Lidovkách o chystaném legislativním zajištění standardizace nabíječek mobilních telefonů. To následně vyvolalo značnou nelibost čtenáře pana Šebesty, který by to rád nechal přirozenému vývoji. Nelibost tak velkou, že europoslankyni nazval soudružkou, nakaženou bruselózou.

Asi bych se nad tou legrační insinuací jen pousmál, nemít čerstvou zkušenost, jak nepříjemné  trable může způsobit chaos v něčem zdánlivě tak okrajovém, jako jsou nabíječky k mobilům.

Jako echt konzervativec se už roky bráním výměně starého Sony Ericssona (reklamního), který neumí nic jiného než telefonovat a esemeskovat, a dá-li pámbu, rád bych dožil spolu s ním. Něco jsme už spolu prožili – jen těch pádů na zem, kdy se rozložil snad až na prvočinitele, ale složen zpátky, fungoval a funguje bez problémů dál! 

Jeden problém se ale přece objevil. Mobil se najednou přestal nabíjet. Zpanikařil jsem, mám v něm taky pár posledních esemesek od mé zemřelé manželky, o které bych nerad přišel, a převést do jiného mobilu prý nejdou.

Vydal jsem se do opravny, opravář dělal, co mohl, když jsem ho informoval, proč mi na tom tak záleží.  Řekl, že neví, zda problém je v nabíječce nebo v mobilu. Musí se to vyzkoušet. A vytáhl velkou igelitku, kde se to hemžilo, jak v hadím klubku. Příslušnou nabíječku nenašel. Zašel dozadu do kvelbu, přinesl druhou nacpanou tašku a zase nic. Neuspěl ani s třetí, kterou už měl připravenou do sběru.

Vydal jsem se do další opravny. Prodavačka chvilku hledala mezi nabíječkami, vzorně uloženými v prosklených skříňkách. Sláva! Jedna pasovala, mobil se začal nabíjet a bylo jasné, že ten je v pořádku. Už jsem tahal peněženku z kapsy, ale prodavačka mě zarazila – tu nabíječku mají jen jednu a jen pro potřeby servisu.

Nebudu napínat. Oběhl jsem ještě několik servisů a zastaváren a nabíječku nakonec šťastnou náhodou přece jen sehnal. Měli ji tam někde v hodně spodním šupleti, ještě v originální krabičce s letitou vrstvou prachu na obalu. Vzal jsem pro jistotu dvě. Čekat, až se „přirozenou cestou“  objeví nějaká ta univerzální, taky bych se nemusel dočkat.

Výpad čtenáře proti Bruselu připomněl mi prastarý vtip. Jeden nájemník v kterémsi činžáku byl prý tak naštvaný na domovnici, tak mu pila krev, že se rozhodl strašlivě se jí pomstít.  I nechal se záměrně nakazit nějakou hodně ošklivou pohlavní chorobou a znaje dobře poměry a vztahy v domě, spočítal si, jak nákaza postupně doputuje až k nenáviděné k domovnici:   “A tý babě, tý to přeju!“, ulevil si ve spravedlivém rozhořčení.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista