26. 5. 2015
Petr Kamberský („Sobotkův Liberland“, LN 19.5.) má pravdu, že venkov se dnes bez aut neobejde. Bohužel. Je to dáno mimo jiné tím, že tam s výrazným poklesem zemědělské činnosti rapidně ubylo pracovních příležitostí a lidi musí mnohem více než dříve za prací dojíždět. Také úpadkem veřejné dopravy jsou nejen místa, kam žádná veřejná doprava nejezdí v mimopracovních dnech. Jsou už i taková, kam nejezdí nikdy. Venkov ale za to těžce platí a nejen finančně. Podle údajů organizace „Transport and Environment“ zaplatí běžný řidič ročně za pohonné hmoty 500 eur, tedy asi 13 500 korun. Podle dalších údajů, domácího původu, dokonce přes 22 000 korun. Ještě horší jsou ovšem ztráty na životech. Z důvodů naprosté nezbytnosti sedají za volant i lidé, kteří by to kvůli vážným zdravotním problémům rozhodně dělat neměli. A mnozí tak zcela zbytečně za tím volantem i umírají.
Přece jen jiné je to ale ve městech nebo v oblastech, kde veřejná doprava funguje. A jestliže, jak píše Kamberský, třetina populace nemá na to, „aby si mohla za 550 korun koupit měsíční cestování“ veřejnou dopravou (tedy za 6 600 ročně), jakým zázrakem uživí auto za nejméně dvojnásobek té částky? Nejméně proto, že benzínem ty platby rozhodně nekončí, nehledě na to, že auta zájemci taky nedostávají zadarmo.
Vsadil bych se skoro o cokoliv, že tudíž ty JEDNORÁZOVÉ tři tisíce za registraci aut vyrobených před rokem 2005 a spadajících tedy pod normu EURO 3 od jejich používání skoro nikoho neodradí. Ani ty „chudší“ rodiny, které si pořídí druhý vůz.
Takže se s Kamberským shodnu, že ten poplatek není dobré řešení. Ale ne proto, že by majitelům příslušných aut nějak ublížil. Hlavně proto, že nesplní zamýšlený účel, neodradí od používání čmoudivých aut, nepomůže ke snížení rakovinotvorných látek v ovzduší.
Na to by se muselo úplně jinak, především takovým zlepšením veřejné dopravy, aby odpovídala požadavkům na začátku 21. století, tedy aby dokázala konkurovat dopravě individuální. Stálo by to jistě hodně peněz, určitě víc, než se vybere na zmíněných registračních poplatcích. Ale zase, když zvážíme, kolik miliard nás ročně stojí třeba jen léčení chorob prokazatelně způsobených špatným stavem životního prostředí …
Miroslav Hudec, psycholog a publicista