28. 9. 2018
V 70. létech byl jedním z mých kolegů na oboru psychologie také Syřan Rami Z. Mládenec ze staré alavitské lékařské rodiny a tak trochu světák, který dokázal nás, venkovské studenty, okouzlit svým velkosvětským šarmem, přátelskostí, nenuceností. A nejen on.
Není třeba se divit, Sýrie jako bývalé francouzské mandátní území přebírala mnohé z kultury a stylu života metropole. A nejen z kultury. Určitě si ještě mnoho českých techniků vzpomene na oblíbené a velmi lukrativní cesty „na montáže“ do téhle země s rychle se rozvíjejícím průmyslem.
Ač tehdy formálně socialistická, s vládnoucí stranou BAAS v čele, byla pro nás Sýrie jakousi středovýchodní Jugoslávií, včetně dostatku nejrůznějšího spotřebního zboží, které se tehdy v Československu dalo sehnat spíše jen v Tuzexu – pokud se ovšem jeden dostal k nedostatkové tvrdé měně nebo pokud si dokázal pořídit předražené tuzexové poukázky od veksláků. Docela běžně tehdy proto dost českých studentů (a nejen studentů) kupovalo „trendy“ oblečení od syrských, iráckých či kyperských kolegů. Na mnohých studentských kolejích slušně prosperovalo něco jako dnešní secondhandy.
Jistě, od té doby uplynuly čtyři desítky let, sedm roků v zemi probíhá občanská válka, mnohé je v troskách, z minulého života začasté zbyly jen vzpomínky. Ale kultura se nezapomíná. Občanská válka dříve nebo později skončí, hospodářství země se obnoví a nepochybně i moderní, v podstatě západní styl života, na který byli Syřané zvyklí mnoho desítek let.
Jsou proto spíše k pousmání obavy Miloše Zemana, že by “syrští sirotci“ utrpěly kulturní šok, pokud bychom jim poskytli v České republice azyl („Příjezd by sirotkům ublížil, řekl Zeman“, Právo, 25. 9.). Ten by je mohl postihnout daleko spíše při tom přesídlení „někam do pouště mezi beduíny“, jak prezident navrhuje. Pokud nějací beduíni ještě vůbec v téhle zemi jsou.
Tedy, nechci podezřívat, ale ona ta rada připomíná spíše pokus o vtip, než jako něco, co je míněno opravdu vážně.
Co vážně beru, to je zásada pomáhat přímo v Sýrii. Ale musíme odlišovat dlouhodobé projekty, jejichž realizace bude trvat celé roky a pro které je třeba také připravit nějaké podmínky, a akutní neodkladnou pomoc. Tady hrozí nebezpečí z prodlení.
Jde také o to, aby se ty malé osiřelé děti, které dnes živoří za dost otřesných hygienických podmínek třeba v uprchlickém táboře na řeckém ostrově Moria, vůbec ve zdraví dožily doby, kdy se budou moci vrátit domů. Za pár let i jejich ruce, mozky a třeba i vzdělání, kterého se jim v dobré tradici může u nás dostat, budou potřeba k poválečné rekonstrukci jejich syrské vlasti.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista