21. 9. 2019
Porucha pozornosti kombinovaná s hyperaktivitou (slovo velmi oblíbené u rodičů), ono dnes tak populární ADHD, je jistě uznaná diagnóza, uvedená i v 11., tedy nejnovější revizi Mezinárodní klasifikace nemocí a zdravotních problémů, platné od roku 2018. Vlastně jde o celou skupinu poruch.
Nehodlám tedy její existenci popírat, ale nemohu si pomoci, často se tahle diagnóza střílí doslova od boku. Že to může napáchat více škody než užitku, velmi dobře ilustruje třeba článek „Léčba hyperaktivity může skončit sebevraždou dítěte“ (Právo 19.9.).
ADHD často slouží jako takzvaná sběrná diagnóza. Když je dítě nepozorné a živější a my si nejsme úplně jisti, čím by to tak mohlo být způsobeno, je nejsnadnější lípnout mu na čelo ono ADHD a je vystaráno. Pamatuji, že v 70. létech se v podobných případech jako na běžícím pásu přidělovala diagnóza lehké dětské encefalopatie a později zase lehké mozkové dysfunkce (LMD) – ta byla minimálně stejně populární jako v současnosti ADHD. Dnes přitom již o těchto diagnózách prakticky neslyšíme.
Pozornost je velmi křehká psychická funkce, narušit ji může v podstatě cokoliv a přitom nemusí jít o žádnou chorobu. Každý jistě zažil situaci napjatého čekání, které se snažil krátit si četbou nebo poslechem. A skoro stoprocentně se po chvíli přistihl, že neví, co čte nebo poslouchá. Tenze, napětí, stres, úzkost dokáží bezpečně vyřadit pozornost z provozu. Platí to i u dospělých, dvojnásob pak u dětí, kterým navíc chybí životní zkušenosti a které ještě nemají dostatečně vytvořeny mechanizmy zvládání právě stresu, úzkosti, mechanizmy zvládání zátěžových situací.
A protože pro nejedno dítě, zvláště pro to citlivější, je zátěžovou a někdy až stresovou situací i obyčejné školní vyučování, nelze se problémům s pozorností ve školním věku vůbec divit. Podobně i oné zvýšené živosti („hyperaktivitě“), která někdy může být i docela obyčejným uvolňováním psychického napětí. Což nepozorujeme i u dospělých, jak ve stresu nervózně podupávají, poklepávají rukou, přecházejí po místnosti sem a tam? Dosti typické jsou poruchy pozornosti u neuróz. A také zneurotizovaných dětí je dost a dost.
Zkrátka, poruchy pozornosti a aktivity zdaleka nejsou jen příznaky jedné konkrétní diagnózy, ale vyskytují se i u řady obtíží dalších. Je to obdobné jako s horečkou při somatickém onemocnění. Onemocní-li někdo chřipkou, mívá vysoké horečky. Ale obráceně to neplatí. Že má někdo vysokou horečku, ještě neznamená, že má ausgerechnet chřipku, protože prostě horečka provází i řadu dalších onemocnění.
Dobrý odborník se tedy nenechá svést populárními příznaky, než vysloví nějakou diagnózu, důkladně vyšetří nejen dítě, ale zajímá se také o situaci v rodině, ve škole, o výchovné metody, zeptá se, jak se v dětském věku projevovali rodiče, hledá případné podobnosti. Protože dnes je snaha od zeleného stolu určovat, co je u dítěte „normální“ a co už ne, přehlíží se přirozené rozdíly v temperamentu a v dalších osobnostních charakteristikách, přehlíží se věkové rozdíly v projevu dětí. Hned je všechno porucha a nemoc, hned se hledá, jakou pilulku na to nasadit, hlavně aby to nestálo moc času, námahy, přemýšlení. Zacházíme s dítětem jako s autem v servisu – tady ho máte, opravte ho co nejrychleji, ráno si pro něj přijdu. Pak se divme těm koncům.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista