16. 9. 2014
Je dobře, že nová vyhláška Ministerstva životního prostředí zarazí bezhlavé kácení v zahradách. Ta předchozí, Chalupova, tam umožňovala kácet bez povolení.
To už novela neumožní, ovšem s výjimkou ovocných stromů. Ty nyní bude možno kácet bez povolení prakticky všude, dokonce i na veřejných prostranstvích. Nevadilo by to v běžných případech, u hodně rozšířených druhů, z pěstitelských důvodů.
Jenže existuje i řada případů neběžných. Před několika týdny například objevili pomologové vlastně jen náhodou v CHKO Kokořínsko starobylou odrůdu třešní Perlu z Bezdězu, kterou už považovali za prakticky vymizelou. Našli ji na soukromé zahradě. Kdyby neměli štěstí na rozvážnou majitelku, která každé kácení dvakrát zváží, kdo ví, zda by strom na zahradě přežil.
A takových vzácných klasických, mnohdy už polozapomenutých regionálních odrůd je celá řada a mohou se nacházet vlastně kdekoliv. Jejich vznik je výsledkem umu a trpělivé práce celých generací nadaných zahradníků a ovocnářů . Ty odrůdy představují také kulturní hodnotu i jedinečný genetický materiál, použitelný třeba k dalším šlechtitelským pracím – pokud ovšem nenávratně nezmizí.
Na veřejných prostranstvích někdy stačí k pokácení ovocného stromu velmi málo. Kolik jich jen bylo skáceno na nátlak nervózních dospělých, které rozčilovalo, že děti na stromy lezou a přitom křičí! A co ovocné aleje u zapadlých okresek, mnohdy dosud bohatě plodící, o jejichž ovoce silniční správy nestojí? Ti, jimž je celoroční námahy stromů líto, a ovoce z nich alespoň ochutnají, mohou potvrdit, že je mnohdy vynikající chuti. Někdy navíc chuti originální, jaké u ovoce běžně kupovaného nenajdeme. Jistě, někdo může argumentovat jeho nezdravostí. Ale což se běžně a bez jakýchkoliv zdravotních následků nekonzumují plody ze zahrad, které od silnice odděluje pouze příkop a plot?
Ovocné aleje u silnic jsou dávnou tradicí už od barokních dob, tradicí oživenou za Marie Terezie a Josefa II a znovu pak ke konci 19. století. Historik Josef Petráň v jedné ze svých knih popisuje, jak se obecní rady skládaly na nákup ovocných štěpů, které pak podél cest vysazovaly školní děti pod vedením venkovských učitelů, mnohdy vynikajících ovocnářů. A to masové vysazování ovocných alejí nemělo jen praktickou hodnotu. Bývalo vnímáno i jako projev vlastenectví, jako praktické naplňování snu o české zemi jako o jedné velké, kvetoucí zahradě.
Ministerstvo životního prostředí by na tohle všechno mělo při dopracovávání vyhlášky myslet, vzít v úvahu i její kulturní a další dopady, neredukovat ji na čistě jen technickou normu.
Hrušková alej za za Bertsdorfem
PhDr. Miroslav Hudec