5. 9. 2018
Zhruba tři a půl miliónu lidí se v průzkumu zadaném Evropskou komisí vyslovilo pro konec každoročního střídání času. Doufejme tedy, že v dohledné době tento anachronismus také skutečně zmizí. Nejen proto, že ztratil původní účel, jímž bylo šetření elektrickou energií, nejen pro podezření, že přinejmenším některým lidem způsobuje zdravotní komplikace, že v době jarního a podzimního posunování hodinek má podle některých údajů růst množství pracovních úrazů a dopravních nehod.
Existuje pro to zrušení jeden zcela nezpochybnitelný argument: ta každoroční dvojí změna času je naprosto zbytečnou organizační komplikací. Přitom platí pravidlo, že čím jednodušší je organizace nějakého systému, tím menší nebezpečí poruch. Stačí připomenout jen takovou zhůvěřilost, že řada nočních vlakových spojů musí při podzimním návratu ke středoevropskému času hodinu čekat ve stanici. Dovedu si živě představit pocity postižených cestujících. Je to vlastně svého druhu šikana.
Radost z výsledku ankety mi trochu kalí to, že se většina respondentů přiklonila k zafixování tzv. letního času. Znamená to celoročně vstávat o hodinu dříve oproti pásmovému času. Je to problém obecně, ale ještě větší u nás ve střední Evropě a jmenovitě v České republice, kdy se i tak vstává dříve než v zemích na západ od nás. Tvrdí se rádo, že je to tak od dob císaře Franze Josefa, který nemohl dospat a úřadoval denně od kuropění. A že se neslušelo, aby poddaní vstávali později než panovník. Že jsme si na to holt tak nějak zvykli a zvyk že je železná košile.
Ono ale existuje i jiné vysvětlení. Oficiální zaměstnání bývalo před Listopadem 1989 pro mnohé nutné zlo. Absence příslušného razítka v občance se hodnotila jako trestný čin příživnictví A tak leckdo pracovní směnu z nutnosti přetrpěl, ale život se odehrával až po jejím skončení. Nejen rekreace a zábava, i melouchaření, které leckoho živilo lépe a nadto dovedlo obstarat lecjakou komoditu, která oficiálně nebyla k sehnání – bez popracovních melouchů by prakticky nikdo nepostavil rodinný domek. Jenže k tomu byla potřebná co nejdelší světlá část dne. A tak byly podniky, které začínaly pracovat dokonce už v pět (!) hodin ráno a mezi třináctou a čtrnáctou směna končila.
Zdůvodňování výhody letního času tím, že je déle do večera světlo, má ale svá ale. Například u školních dětí. Leckterý rodič by mohl vyprávět, jak je těžké dostat dítě mezi březnem a červnem do postele o hodinu dříve než dosud, natož ho přimět, aby usnulo. A ráno pak nedospalého školáka o hodinu dřív vystrnadit z vyhřátého pelíšku. Výkon ve škole té nedospalosti odpovídal.
Ale nejde jen o děti. Slunci neporučíme, kdy má vycházet a kdy zapadat. Takže když je večer světlo o hodinu déle, logicky ta hodina světla bude chybět ráno. A zatímco večer si zpravidla můžeme zvolit, kdy půjdeme do postele, ranní vstávání většinou závisí na pracovní době a tedy na našem zaměstnavateli, u školáků na školním rozvrhu atp. Zkrátka, ať chceme nebo nechceme, budeme vstávat do tmy po větší část roku, než by bylo nutné.
Troufnu si odhadovat, že tohle si většina respondentů asi neuvědomila, že pro ten letní čas hlasovali prostě proto, že slovo letní ve většině vzbuzuje příjemnější pocity než zima či zimní. Nezbývá než doufat že ti, kdo nakonec o úpravách času rozhodnou, se nebudou řídit jen pocity.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista