27. 10. 2017
Měl to ve svém volebním programu už v roce 2013 a ač za ty čtyři roky ve Sněmovně mohl snadno své realitě dosti vzdálené představy o odvolávání politiků korigovat, neudělal to. Naopak, zopakoval je i na jedné z posledních předvolebních televizních diskusí. Ani se nedivím, pokušení musí být velké. Vždyť mnohému občánkovi se už při vyslovení slova poslanec či parlament dělá rudo před očima a otvírá kudla v kapse. A dlouhodobě má parlament nejnižší důvěru ze všech ústavních institucí, podle říjnového průzkumu 21% .
Mluvit o parlamentu jako o žvanírně, jak dělá Andrej Babiš, nebo o odvolávání zpronevěřilých poslanců občany, jak chce Okamura, se všeobecně líbí a politické body se jen hrnou. Zadarmo a bez námahy.
Populisté se bohužel mohou spolehnout, že zkoumat (ne)reálnost podobných návrhů bude málokdo. Nevím, jestli si někdo ještě vzpomene na ústavní zákon 14/1990 Sb., umožňující odvolání poslanců všech zastupitelských sborů, kteří „…vzhledem ke svému dosavadnímu působení neskýtají záruky rozvoje politické demokracie.“ Zákonodárci si ovšem určitě byli vědomi, že tenhle zákon může mít účinky odjištěného granátu v ruce, a tak se před nežádoucími důsledky jistili, jak jen to šlo. Odvolat je mohla jen jejich politická strana, nestraníky pak příslušný orgán Národní fronty (taky už málokdo bude vědět, co to bylo a jak to fungovalo) po vzájemné dohodě s Občanským fórem či Veřejností proti násilí. Hlavní pojistkou pak byla jen velmi omezená doba účinnosti. Na zhruba dva měsíce.
Mimořádný zákon odpovídal mimořádnosti revoluční doby a těžko ho právě z obavy před zneužitím aplikovat v normálním politickém provozu. Je pravda, že byly i mimo ČR pokusy něco podobného zavést. Například v roce 2011 zkoušeli prosadit zákon o odvolatelnosti poslanců britští konzervativci a liberálové. Nikoliv přímo odvolání poslance, ale nové volby by muselo peticí požadovat nejméně 10 procent voličů daného okrsku. Ovšem souhlasit by zároveň musel soud či parlament a navíc kandidovat by za podmínky volitelnosti mohl i sesazovaný poslanec. Zákon neprošel.
Okamura se nejspíš inspiroval právě touhle britskou předlohou, jíž ovšem zbavil většiny uvedených pojistek. Také dle něho by podmínkou odvolání byla petice, jíž by podepsalo 10 procent občanů daného volebního obvodu a stejně jako v britské předloze by se mohlo v jednom obvodu odvolávat jen jednou ročně. To by se ovšem do sněmovny muselo volit většinovým systémem, aby ten obvod zastupoval jediný poslanec. Už jen ona změna volebního systému by se prosazovala velmi těžko a určitě je zcela nereálná v nadcházejícím volebním období. To Okamura musí dobře vědět, ale není tak hloupý, aby to voličům zdůrazňoval.
Doslova nášlapnou minou je ale další podmínka. Prý, politik by mohl být odvolán jen větším počtem hlasů, než jakým byl zvolen. Jenže víme dobře ze senátních voleb, že pokud senátor nezíská nadpoloviční většinu všech hlasů hned v prvním kole (a to je dost výjimečné), ve druhém mu stačí jakákoliv relativní většina, klidně i jediné procento, když soupeř bude mít ještě méně. V takovém případě ho ale může odvolat rovněž nepatrná menšina voličů, něco přes to jedno procento. Nicméně odvolán může být i ten, kdo byl zvolen nadpoloviční většinou hlasů hned v prvním kole. Stačí, když k hlasování o odvolání poslance přijde více voličů než k volbám. A vzhledem k výše zmíněné „popularitě“ zákonodárného sboru si tipnu, že zchladit si na poslanci žáhu jeho odvoláním může k účasti motivovat více než samotné volby.
V podstatě by se tak odvolávání poslanců stalo kuriózní součástí politického boje. Voliči by zkrátka odvolávali především poslance konkurenčních stran, které ani nevolili, těch menších, s menším počtem voličů zejména. To by totiž šlo nejsnadněji.
Leda by se zrušila tajnost voleb, aby se dalo ověřit, že daného poslance odvolává jen ten, kdo ho volil. Buď si Tomio Okamura tyhle skoro nepřekonatelné zádrhele a přímá ohrožení demokratického systému v České republice neuvědomuje, a pak prokazuje, že se v něm vůbec neorientuje. Zákonodárce platný voličům jako nikdo doma. A nebo si toho všeho je bezpečně vědom, jen to z dobrých důvodů neříká nahlas, a pak se musíme ptát, zda uchování a rozvoj demokracie (přímé či nepřímé), jíž má i v názvu své politické strany, je opravdu jeho cílem.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista