9. 11. 2014
Skoro denně můžeme někde slyšet nebo číst, kolikže zase u nás přibylo dolarových milionářů (loni jich mělo být už na 18 tisíc), jak roste počet těch, kdo si pořídili stavební spoření, jak vzrostla od roku 1989 automobilizace společnosti. Stejně často se ale dozvídáme, že je stále více rodin, které nemohou svým dětem zaplatit nejen školu v přírodě či zájmové kroužky, ale dokonce ani obědy ve školní jídelně. A co hůř, že počty lidí bez střechy nad hlavou dosahují odhadem již nějakých třicet tisíc, lidí v důsledku ztráty bydlení přímo ohrožených na životech. Zrovna na největší svátek republiky zemřel, nejspíš na podchlazení, jeden takový v Doksech na Českolipsku. První letošní oběť zimy z řad bezdomovců, a bohužel asi zdaleka ne poslední.
Jsme chlácholeni, že stále na tom s množstvím chudých nejsme tak špatně, že jsou i v Evropě země, které jsou na tom podstatně hůře, ale jaksi se zapomíná, že důležitější než aktuální stav je trend. A ten je jasný, chudých lidí přibývá, sociální rozdíly výrazně rostou. Navíc ve společnosti, která na to přinejmenším v posledním století nebyla příliš zvyklá. Můžeme se divit, že na to reaguje šokově? I když je to reakce spíše nepřímá na zcela zákonitý průvodní jev rostoucí sociální nerovnosti, na rostoucí zločinnost. Jsem přesvědčen, že tlak většiny veřejnosti na přísnější trestání pachatelů kriminálních činů ničím jiným než šokovou reakcí není („Tresty jsou nízké, je třeba přitvrdit, myslí si většina Čechů“, Právo 1.11.).
Lze pochopit i to, že nejvíce tlačí na zpřísnění zákonů ti, kdo jsou výše na sociálním žebříčku, nebo se tak alespoň cítí. Ti první se totiž mnohdy už nedokáží vžít do situace těch nejchudších a leckdy jsou přesvědčeni, že chudí si za svou chudobu mohou sami. Ti druzí sice mají mnohé statusové znaky bohatších, jenže žijí život na splátky, vše mají na půjčky a na úvěry, přežívají ze dne na den v neustálé nejistotě a v obavách ze zítřka. Jim stačí pustit si zprávy v některé z televizí, jejichž zpravodajství kvůli honbě za sledovaností tvoří z podstatné části černá kronika, a mají pocit, že nekontrolavatelný chaos, ne-li rovnou konec světa, užuž klepe na dveře. Pokud se tomu neudělá rychle a radikálně přítrž.
Dokonce lze zčásti pochopit i politiky, kteří to zpřísňování trestů rádi slíbí, ba dokonce aktivně prosazují. Zvlášť když na tom růstu sociálních rozdílů nesou svou politikou část viny, a těmi sliby a kutilskými aktivitami při utahování šroubů tudíž tak trochu zahlazují stopy. Musí ovšem přinejmenším tušit, že slibují nesplnitelné.
Kdo nežije jen dneškem, kdo jen trochu zná historii, ten nemůže nevědět, že v minulosti, zejména v té vzdálenější, kdy i bída byla větší, bývaly tresty mnohem drastičtější, aniž to nějak podstatně zločinnost snižovalo. Třeba zlodějům se nejen usekávaly ruce, leckde se za krádeže i popravovalo. A říká se, že největší žně mívali kapsáři právě na těchto popravách. Moc dobře totiž věděli, že dobří měšťané, fascinovaní zíráním na smrtelný zápas odsouzence, přestávají v tu chvíli vnímat cokoliv jiného, včetně toho, že je někdo šacuje. Zvlášť, když tak dělo s profesionální obratností.
Jistě, zločinnost nelze podceňovat, už proto, že přílišná tolerance by jen povzbuzovala její další růst. Tresty by proto měly být přiměřené, ale stejně důležitá je i prevence. Včetně péče státu a celé společnosti o to, aby sociální rozdíly nepřekročily ještě únosnou míru. Tím myslím míru dlouhodobě obvyklou a tolerovanou v české společnosti, nikoliv jinde v Evropě či dokonce ve světě.
PhDr. Miroslav Hudec, psycholog a publicista