1. 10. 2014
Vážený pane hejtmane, vážený pane starosto, vážení členové ČSOL, vážení přítomní, dámy a pánové,
scházíme se už řadu let tady, na jednom ze snad stovek míst, na nichž se v pohnutém září 1938 bojovalo za tehdejší Republiku československou. Vlastně, nebojovalo SE. Bojovali konkrétní lidé, vojáci, četníci a policisté, členové finanční stráže. Bojovali a leckdy i umírali, přinejmenším jich řada utrpěla i těžká zranění, za obtížných podmínek, často v nepřátelském prostředí, kde nebylo jisto, zda včera ještě republice přátelsky nakloněný německý soused dnes ze zálohy nevystřelí.
Mnozí z nich, členové Stráže obrany státu, nejednou bývalí legionáři (i proto setkání již tradičně organizuje ČSOL, její mladoboleslavská jednota), nějakých dvacet let před osudným osmatřicátým pomáhali republiku vybojovat. Nešli ji tedy bránit jen z povinnosti, protože tak přísahali, šli bránit něco, čeho si vážili, co bylo i jejich dílem, cennou hodnotou. Svůj život bez ní si již nedokázali představit. Všichni jistě známe tragický příběh vojáka se symbolickým jménem Arnošt Hrad, který volil raději dobrovolnou smrt, než by uposlechl rozkazu k vyklizení obranných pozic v pěchotním srubu U cihelny na Králicku ve východních Čechách.
Obránci hranic nechránili jen tu hranici, jen integritu republiky, životy a majetky zdejších lidí. I to by jistě bylo hodně a zasloužilo by si to ocenění. Ale oni bránili ještě něco navíc, určitý způsob života, svět obyčejných lidí, s jeho tradicemi, s obyčejnými lidskými radostmi a starostmi, smutky i svátky, svět, který tak výstižně popsal Karel Čapek. Mimochodem, ani on 1. republiku dlouho nepřežil.
Bránili ten svět proti čemusi obludnému, co se od začátku třicátých let líhlo v sousedním Německu a hrozivě se šířilo do okolí. Něco, co neuznávalo právo na ty obyčejné lidské životy, něco megalomanského, co chtělo všechno převrátit naruby a v lidech vidělo jen materiál, který buď bude sloužit realizaci šílených představ o budoucím světě, nebo bude bez milosti zničen. A byly statisíce, byly milióny dalších, jimž neměl být dopřán žádný výběr. Ti byli odsouzeni už dopředu, stačila k tomu nepovolená barva očí, vlasů, nebo nepovolení předkové.
Mysleli jsme si, že to neskutečně obludné a lidskost ohrožující, proti čemu tu bojovali hraničáři v roce 1938, bylo zažehnáno spolu s nacismem. V poslední době se však čím dál více přesvědčujeme, jak moc jsme se mýlili. Stačí si otevřít televizi, a pokud na to vůbec máme nervy, sledovat takřka v přímém přenosu nelidské vraždění lidí. A opět je vraždí šílenci, kteří si myslí, že převrátí svět, že ho donutí k poslušnému plnění jejich šílených megalomanských plánů, že jej šířením hrůzy zastraší, násilím převrátí na svou víru. Opět je to útok na svět obyčejných lidí s jejich obyčejnými životy, obyčejnými starostmi a radostmi.
I proto naše setkávání na této hranici není a nemělo by být jen vzpomínkou na doby dávno minulé, na dávné hrdiny, jakkoliv si zaslouží veškerou naši vděčnost. Mělo by být i připomínkou, apelem, že nikdy není dobojováno navždy, že zlo se vždy znovu otřepe, vždy znovu se snaží o tento svět a že k vítězství mu zcela postačí, když dobří neudělají nic.
Hraniční přechod Dolní Světlá-Waltersdorf, 27. 9. 2014
PhDr. Miroslav Hudec, zastupitel Libereckého kraje, publicista a příznivec ČSOL