16. 5. 2015
Staří Izraelité prý co sedm let odpouštěli dluhy svým dlužníkům. Alespoň se to můžeme dočíst ve Starém zákoně, v Páté knize Mojžíšově. Měli také po těch sedmi letech propouštět na svobodu každého z otroků,
kteří se jimi nejednou stávali právě kvůli dluhům: „Ať ti není zatěžko propustit jej na svobodu – vždyť ti za těch šest let vyplatil dvakrát více nežli nádeník!“
Jako bych slyšel nejednoho z dnešních českých lichvářů a lichvaříků, kterak rozhořčeně odmítá barbarské zvyky dávnověku, které, řekněme si na rovinu, byly začasto stejně jen slovem, které se nenaplnilo.
Ano, hrozby trestem Hospodinovým na dnešní půjčovatele a mnohdy zároveň pány nad životem a smrtí dlužníků (kolik z nich si ze zoufalství v bezvýchodné situaci sáhne na život?) neplatí – nejsou přece žádní tmáři.
Něco se ale dělat musí, situace už je opravdu neúnosná, když je možné za dluhy v řádu stokorun a tisícikorun připravit člověka i o střechu nad hlavou, nebo si z něj udělat dojnou krávu a tahat z něj peníze třeba i po zbytek jeho života. Protože pokud to nebudou řešit odpovědné úřady zákonným způsobem, musíme se dříve či později obávat i řešení jiných, jejichž radikálnost bývá úměrná zoufalství postižených. A bohužel nemusí dopadnout jen na hlavy skutečných viníků.
Největší nespravedlností je mnohdy obrovský nepoměr, v jakém výše souhrnu plateb převyšuje výši dluhu. Takže se nabízí poměrně jednoduché řešení – tu celkovou výši zastropovat. Když dejme tomu někdo dluží
pár stokorun dopravnímu podniku, nesměl by kromě dluhu zaplatit více než dalších pár stokorun. Ty by připadly na náklady veškerých úředních řízení ve věci, včetně případného řízení soudního a exekutorského,
a na NEPŘEHNANÝ úrok věřiteli. U částek desetitisícových, statisícových a vyšších už by další platby směly tvořit jen percentuální zlomek dlužné částky, tím menší, čím větší by byla dlužná částka.
Velmi chudí lidé, kteří nemají žádný majetek ani zfendovatelné příjmy, by si mohli dluhy odpracovat, nejlépe formou veřejné služby. Místo nich by pak dlužné částky splácel městský úřad, který by je na veřejné práce zaměstnával – třeba takový zimní úklid sněhu ve městech by radnicím ušetřil velmi slušné peníze za práce,
za něž jinak musí platit úklidovým firmám.
Jsem přesvědčen, že i za takových podmínek, hodných civilizované země, by si věřitelé nejen přišli na své,
ale stále by měli z půjčování i slušný výdělek. Lichvářský už ovšem ne, což může být dost zásadní zádrhel návrhu.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista