5. 10. 2018
Prezident Miloš Zeman se měl kdesi na Olomoucku mimo jiné vyjádřit, že líné Romy jejich vlastní předáci za totality umravňovali fackováním. Ostře se proti podobným výrokům ohradilo Evropské centrum pro práva Romů.
Nedivím se. A přemýšlím, nakolik Miloš Zeman hovoří na základě nějaké své osobní zkušenosti. A také, co tomu asi říká Michal Gabčo. Tedy, jestli o tom vůbec ví, jestli mu to stojí za komentář a jestli se vůbec dožil. Bylo mu v roce 1970 tak kolem třiceti, a Romů osmdesátníků moc neznám.
Byli jsme tehdy čtyři frekventanti nultého ročníku různých vysokých škol, nucení přes den pracovat jako pomocní kopáči u pražských Inženýrských a průmyslových staveb. Za čtyři koruny hrubého na hodinu. Večer jsme pak poklimbávali na přednáškách a seminářích.
Octli jsme se v partě pestře složené. Kromě nás tam bůhvíjak skončil postarší absolvent prvorepublikového gymnázia, před jehož rozhledem a vědomostmi jsme my skorovysokoškoláci smekali. Pak pohodový pán, s hnědou rádiovkou naraženou do čela, který si i během práce neustále ukrajoval z paprikového špeku a zapíjel ho pivem přímo z láhve. Ostatní ho za zády pomlouvali, že je to starý fluktuant a nemakačenko. Fakt je, že se zrovna nepřetrhl.
Jediný vyučený řemeslu (zednickému) byl parťák, prošedivělý padesátník, věčně si stýskající na bolesti zad – nechával si je pravidelně masírovat od „doktora“, kolegy, o němž parta věděla, že chce studovat pediatrii.
No a Michal. Drobný, hubený, mrštný, hrával fotbal za nějaký místní klub, snad za Záběhlice. A asi jediný, komu vadila bídná pracovní morálka. Stačilo pár kapek deště a parta opouštěla výkop směr stavební buňka s příjemně hřejícími kamínky, s kartami, cigaretovým oparem a kolujícím kýblem piva. Mistr chlapy i parťáka marně prosil, aby se vrátili k práci, že už neprší. Neuznávali ho, obtloustlého, červenajícího se mládenečka, poslaného krátce po maturitě velet kopáčským partám na rozestavěná sídliště.
Nepřeháněl to ostatně s přemlouváním – potřeboval, aby ho po šichtě vzali s sebou na melouch, na výkopové práce placené v akordu. Jako stavební mistr měl citelně nižší plat, než ti kopáči, a živil rodinu.
Michal, který nás dostal na povel a měl nás zaučit, nás vyhnal z buňky, každému strčil do ruky lopatu s krátkou násadou, sám si vzal krumpáček a šli jsme na průkop pod vozovkou, kudy měla vést kanalizace. Chytré stroje, které ho dnes udělají skoro samy, tehdy ještě nebyly. A bezpečnost práce taková, že by bezpečáka nepochybně klepla pepka.
Po šichtě se chlapi svižně zvedli, napochodovali do vedlejší ulice a přidali se k romské partě, která pro změnu kopala v chodníku rýhu pro elektrický kabel. Michal s nimi. Fackovat nikdo nikoho nemusel, o tuhle práci se černí i bílí prali.
Miroslav Hudec, psychologa a publicista