26. 6. 2017
Ono to platí obecně, nejen v šedivé fádní zástavbě podvědomě zrychlujeme, abychom už byli pryč („Paneláky vs. šedá kůra mozková“, LN 15. 6.). Také řidiče, byť i nepospíchal, nevlídné okolí silnice popohání a on stejně podvědomě šlape na plyn víc, než by musel. Dokonce leckdy víc, než příslušná dopravní značka povoluje. Pokud ten pokus o únik z nevlídna skončí jen pokutou, je ještě dobře. Bývá i hůř. Napadlo třeba někoho zkoumat, zda ty stále přibývající střety se zvěří nesouvisí s rostoucí rychlostí jízdy? Dokonce i na zapadlých okreskách, kde při cestě z jedné vsi do druhé nelze seberychlejší jízdou ušetřit snad ani minutu času?
A kdyby šlo jen o střety se zvěří. Je to sotva pár dnů, co skončila v nemocnici s velmi těžkým zraněním matka a její dvě děti, které vezla z příměstské obce do školy, vzdálené tři kilometry. V zatáčce se při rychlé jízdě srazila s vozidlem v protisměru.
Před rokem, dvěma jsme v krajském zastupitelstvu rozhodovali o rozdělení zhruba stovky miliónu korun, o které se oproti původnímu rozpočtu navýšily příjmy kraje. Návrh usnesení počítal s tím, že se použijí jako další prostředky na opravy a rekonstrukce krajských silnic. Přišel jsem s krátkým doplňkem ve znění „včetně rekonstrukce doprovodné zeleně opravovaných úseků“. A bylo zle. Mnohým to přišlo jako zbytečné plýtvání. Doplněk samozřejmě neprošel.
Ale z fotografií rozkvetlé mladé ovocné aleje kolem silnice v sousedním Sasku, které jsem mezi kolegy rozhodil pro příklad, jak také lze, se mi jich moc nevrátilo. Důvody neznám, ale rád bych věřil, že si ty fotky zastupitelé, mezi nimiž vždy bývá nemalé množství starostů, nechali, protože se jim prostě líbily.
Ostatně, vím o případu, kdy se výsadby nové zeleně dokonce kolem silnice 1. třídy ujala místo oficiálního správce komunikace jedna z místních obcí. A v tisku to pan starosta odůvodnil právě snahou okolí té jedničky motoristům zlidštit.
Na schůzích dopravního výboru skoro pravidelně vystupuje i zástupce BESIPu. S přehledy nehodovosti, s rozborem příčin. Na prvních místech, ne-li na tom vůbec prvním, bývá nedodržení předepsané rychlosti jízdy. V následné diskusi, jak nehodám předcházet, pak padají přehršle nápadů na nové komunikace nebo aspoň na rozšiřování a úpravy těch stávajících, na odstraňování takzvaných pevných překážek.
Občas se odvážím zeptat, zda by přece nepomohlo i zpěknění okolí těch silnic. Aby bylo příjemné pro oko a stejně podvědomě vedlo řidiče k tomu, aby sundal nohu z plynu, aby ho to nenutilo prchat. Ale psychologie se zřejmě ještě do dopravně preventivních aktivit nestačila probojovat. Asi i proto, že na ní nelze vydělat tolik jako na těch technických, najmě stavebních řešeních.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista