5. 8. 2019
Tipnu si, že tenhle titulek leckoho pořádně nadzdvihne. Ale přestaňme si konečně lhát do kapsy. Jestliže máme (podle údajů Ministerstva dopravy) jen v České republice skoro 7 milionů držitelů řidičských průkazů a jestliže i zde platí Gaussova křivka normálního rozložení vlastností, pak nejméně 15 % z nich má řidičské schopnosti hodně podprůměrné. To je zhruba milion těch, kdo se nějak prokousali kurzem v autoškole, někdy až na poněkolikáté!, ale řídit by přesto v žádném případě neměli. Jsou totiž permanentním ohrožením ostatních, časovanou bombou na silnicích. A to bez ohledu na to, zda jde o začátečníky, nebo o řidiče, kteří už mají něco naježděno. Nedostatek řidičských zkušeností vše ještě zhoršuje, ale ani ty to v jejich případě nezachrání.
Problém je totiž nejen v technických řidičských schopnostech a návycích, ale často mnohem více v psychice těchto neřidičů s oprávněním řídit. Jim nepomohou ani různé dodatečné kurzy, protože ty se zaměřují především na zlepšování řidičských návyků, na zvládání různých mimořádných situací, zkrátka na technickou stránku řidičských dovedností.
Jenže to je všechno k ničemu, když se takový řidič dostane do stresové situace – a ty jsou na silnicích v podstatě permanentním stavem. Docela pěkný příklad psychického nezvládnutí situace uvádí Jiří Novotný v článku „Mrtvých na silnicích přibývá, opatření k větší bezpečnosti jsou málo účinná“ (Právo, 20. 7.), kde cituje dopravního experta Romana Budského:
„Na dálnici D1 stojí řidiči často v kolonách i dlouhé hodiny. Není pak výjimkou, že jim prdne v hlavě a snaží se ztracený čas dohnat agresivní jízdou.“
Příklad je to dobrý, ale interpretace podle mne chybná. Ta agresivní jízda není způsobena tím dlouhým čekáním, protože to by se tak musela zachovat většina čekajících, vlastně všichni. Jenže ta následná agresívní jízda je výjimkou, ne že ne. Stejně jako to smrtelně nebezpečné couvání na dálnici nebo dokonce otáčení do protisměru. Chovají se tak jen někteří, zatímco větší část řidičů dodržuje pravidla. U té menšiny selhává psychika, která je přinejmenším stejně důležitá jako technické schopnosti
To dlouhé čekání v koloně bylo ve skutečnosti pouhým spouštěčem chování, které je dáno především psychickým ustrojením toho kterého držitele řidičáku. Záměrně neříkám řidiče, protože už jsme si vysvětlili výše, že to není totéž. A psychické ustrojení je něco dosti stálého, co se mění velmi ztěžka a pomalu, pokud vůbec. Nácvikem techniky jízdy či různými školeními už vůbec ne.
Jak třeba technickým nácvikem a školeními odnaučit to věčné mobilování či esemeskování za volantem? V poslední době došlo až k mimořádnému souběhu několika smrtelných nehod na železničních přejezdech. U jednoho pravidelně čekávám, než přejedou auta a já budu moci přejít silnici. A vidím, že řada řidičů s mobilem v ruce snad ani ten přejezd nezaznamená, nepřibrzdí, natož, aby si všimla, jaké svítí světlo. A to rozhodně není způsobeno technickými řidičskými nedostatky, to je opět problém psychických předpokladů. Ti lidé nedokáží odolat nutkání a musí po tom mobilu sáhnout, ať je to jakkoliv nebezpečné. Chybí jim potřebné volní vlastnosti a schopnost sebeovládání.
Hlavní příčinou těch hekatomb mrtvých na silnicích je, že na masového řidiče jsou ve skutečnosti kladeny mnohem menší nároky než na profesionály. Bodejť, v opačném případě by řidičák získalo výrazně méně lidí, než získává. A to už by ovšem mělo vliv na ekonomiku celého odvětví. Negativní, samozřejmě.
Musíme si vybrat, buď budeme trvat na tom, že v podstatě každý má právo řídit, nebo dáme přednost lidským životům. Třetí možnost v současnosti není a je nebezpečné si to namlouvat.
A nesvádějme ty stovky mrtvých a tisíce zmrzačených ročně na nedostavěnou dálniční síť a na havarijní stav silnic. Jednak dávno víme, že ty nejtragičtější nehody bývají na těch nejlepších a nejpřehlednějších úsecích silnic, jednak jejich stav se navzdory účelově šířeným hláškám o tankodromech postupně celkově zlepšuje. Úroveň dopravní bezpečnosti se ale přesto už zase vydala opačným směrem….
Miroslav Hudec, psycholog a publicista