7. 4. 2019
Nejsem odborník na biorytmy ani fyziolog a nerad bych se proto zapletl do laické debaty s advokátem panem Dubenským o tom, zda od středověku „doznaly … biorytmy člověka určitého posunu“ („Ponechat letní, či zimní čas“, Právo, So 30. 3. 2019).
Čistě soukromě si však myslím, že několik málo stovek let asi těžko mohlo změnit fyziologické mechanismy člověka, které vznikaly a vyvíjely se po celou historii lidského rodu. Když navíc s umělým osvětlením, které by třeba (opět jen laický názor) mohlo mít na ty biorytmy nějaký vliv, žijeme sotva dvě století. Nepočítáme-li ovšem louče a svíčky.
Tak si dovolím zmínit spíš praktický postřeh ze svého oboru. Týká se zvláštnosti chování školních dětí při změně času. Jmenovitě při přechodu ze středoevropského (žádný „zimní“ čas neexistuje) na letní koncem března. Nápadně často totiž ve čtvrtém čtvrtletí školního roku přibývají ve školských i neškolských poradenských zařízeních děti s problémy se soustředěním, s poklesem výkonu při vyučování, se zhoršením chování. Posílají je učitelé, ale přicházejí s nimi rodiče i z vlastní iniciativy.
On to je a vždycky byl tak trochu obecný problém, když se začíná blížit konec školního roku. Dobře si vzpomínám, jak těžké je udržet pozornost, když do třídy otevřenými okny proudí teplý vzduch a vůně rozkvetlých barevných hlohů v ulici, kontrastujících se šmolkově modrou oblohou. A do toho švíření vlaštovek spolehlivě konkurující hlasu učitele, vykládajícího cosi odtažitého o vidu nedokonavém.
Jenže tenhle čas nastával tak začátkem června, ne o dva měsíce dříve. Není problém zjistit příčinu. Maminky samy začnou, jak je těžké po změně času dostat dítě o hodinu dřív do postele. A i když je tam dostanou, ono stejně o hodinu dřív neusne. Vnitřní hodiny zřejmě nejde přetočit tak snadno jako ty v bytě nebo náramkové. A když je večer při uléhání ještě denní světlo, z jehož prodloužení se někteří tak radují, je to ještě obtížnější.
Ráno pak ta nenaspaná hodina krutě chybí. Žádné vyspání do růžova, mnohé děti jsou ráno ospalé, nevrlé či plačtivé, dokáží pěkně rozhodit i ostatní členy rodiny a v nervózní atmosféře se daří konfliktům. V takovém naladění pak dítě odchází do školy. Práce tam vypadá podle toho.
Netvrdím, že to tak působí na všechny děti, ty druhé k nám nepřijdou. Ale i kdyby se to týkalo jen menšiny, rozhodně to neznamená, že nad tím můžeme mávnout rukou. Zvlášť, když nemáme vůbec žádnou představu, co by to udělalo při trvalém zafixování tzv. letního, ve skutečnosti východoevropského času.
A malá poznámka k tomu, že dle sociologických průzkumů se většina lidí při zrušení střídání času přiklání k tzv. letnímu. To je totiž čistá psychologie a souvisí s citovým přízvukem (konotací) slov “letní“ a “zimní“. Protože většina lidí se touhle problematikou nijak speciálně nezabývá, volí čistě pocitově, intuitivně, podle toho, jak (ne)sympaticky jim jedno nebo druhé slovo zní. Většina lidí má raději léto než zimu, a tak zcela podvědomě při nedostatku serióznějších informací volí slovo, které jim zní sympatičtěji. A když se jim ještě řekne, že při letním času bude večer déle světlo, je rozhodnuto. Málokdo si v tu chvíli uvědomí, že ráno bude o to déle tma, do které se tak nerado vstává. Protože sebefikanější šíbování hodinovými ručičkami neudrží slunce nad obzorem ani o vteřinu déle. Třeba kolem zimního slunovratu bude tma do devíti hodin ráno!
Miroslav Hudec, psycholog a publicista