12. 4. 2017
Možná by ta diskuse ohledně referend o dálnicích byla efektivnější, kdybychom se uměli poslouchat. Napsal jsem: „…co se týče dopravní sítě, občané rozhodují v lidovém hlasování spíše o místních a kantonálních komunikacích než o dálnici…“ („Lidé o dálnicích rozhodnou. A připlatí si?“, LN 28.3.)
Na to pan místopředseda vlády a ministr financí Babiš ve své odpovědi: „Pominu, že se pan Hudec ve svém textu plete, i ve Švýcarsku totiž o dálnicích rozhoduje federální vláda, ne jednotlivé kantony…“ („Lidé by měli rozhodovat o dálnicích“. LN 5.4.).
Nechám na laskavém čtenáři, aby oba výroky porovnal. Jen teď nevím, v čem je tedy ten švýcarský vzor. Nehledě na to, že lidové hlasování o různých variantách vedení dálnice, jak navrhuje pan Babiš, by se tlouklo se zákonem 100/2001 Sb. o posuzování vlivu na životní prostředí (EIA), jehož cílem má být právě určení optimální varianty. Buď by už nebylo o čem hlasovat, nebo by se muselo z EIA vypustit toto stěžejní ustanovení. Nebylo by to v rozporu s našimi mezinárodně právními závazky?
Člověk by měl asi poslouchat i sám sebe, aby následně de facto nepopíral předtím řečené: „Já chápu ty, kteří vlastní půdu po generace a hospodaří na ní a mají k ní vztah, a nechtějí ji prodat…“, píše pan místopředseda.
A o odstavec dál, „Přece není normální, že kvůli třem hektarům paní Havránkové byla výstavba dálnice D11 zablokována na 20 let.“
Což právě ta paní Havránková není flagrantním případem onoho sedláka (selky) z předchozího odstavce? A co tedy znamená to slovo „chápu“? Není to jen prázdné klišé, politování, že láska k půdě po předcích je hezká, ale holt když se kácí les…?
Stejně jako pan Babiš nepokládám za echt projev demokracie, když spekulanti nakoupí půdu v předpokládané trase a pak blokují stavbu, aby vydělali na rozdílech v ceně – není třeba hned podezřívat. Ale s demokracií nemá nic společného ani to štvaní větších a malých skupin proti sobě: „malá skupina lidí blokuje vůli a potřeby výrazné většiny společnosti.“
Tam, kde se ignorují a zpochybňují potřeby i jen „malé skupiny lidí“ (třeba těch sedláků) právě jen proto, že je malá, tam končí veškerá demokracie. Je poměrně známý výrok našeho prvního prezidenta, že demokracie je diskuse. Masaryk ale také řekl, že „demokracie je úsilí proti nadpráví, proti násilnosti“. Tomu rozumím tak, že diskuse nemůže být jen formální: tak jsme si podiskutovali, řekli jste si své, ale teď sorry, my máme víc hlasů, uhněte!
To, co dnes znamenají dálnice, znamenaly před sto a více roky železnice. Je známo, že také všechny nevedou přesně tudy, kudy je narýsovali železniční projektanti. Můžeme diskutovat, jestli je to dobře nebo ne, ale nemůžeme přehlédnout, že už před těmi sto roky se bral ohled nejen na ty „malé skupiny“, ale i na jednotlivce a jejich potřeby a názory. A dokonce i na názory různých spolků – to by dnes bylo křiku o vydírání! Když v roce 1897 stavěný úsek Severočeské transverzálky měl procházet údolím u České Lípy,které je dnes národní přírodní památkou, postavil se proti vlastivědný spolek zdejších středoškolských učitelů Excursions Club. Intervenoval i u samotného císaře a nakonec dosáhl změny trasy. A nešlo zas o něco tak výjimečného. Přesto „potřeby výrazné většiny společnosti“ nedoznaly újmy a naše „širší vlast“ patřila tehdy k těm hospodářsky nejpokročilejším. Že by i proto?
Miroslav Hudec, psycholog a publicista
