7. 6. 2015
Silnice třetí třídy v obci kousek na sever od Mladé Boleslavi. Jdu za mírného mžení zvolna z kopce směrem k železničnímu podjezdu. Za mnou jedno auto, proti mně šplhá do kopce druhé. Uhýbám ke straně, jak jen to umožňují mokré křoviny u pankejtu. Místa je na silnici pro dva osobáky dost, přesto mě ten protijedoucí, černý a nablýskaný, zjevně něco lepšího, míjí tak těsně, že o mne téměř škrtne zpětným zrcátkem. Co víc, zastavuje u mě:
„Ty debile, co lezeš na silnici, ty nevíš, že je tady cesta?!“, zařve řidič a máchne rukou kamsi do svahu za křoví.
Nevím, jsem v téhle vesnici poprvé v životě a jen tudy procházím. A nehodlám se pouštět do sporu, zvláště ne s touhle hroudou masa někde mezi dvaceti, třiceti roky, zřejmě pilně pěstovanou v nějakém tom fitku. Beze slova pokračuju svým směrem. Když jsem asi deset metrů od bouráku, hrouda zařadí zpátečku a docouvá ke mně. Riskuje karambol, kdyby ze zatáčky, kam není moc vidět, vyjelo něco dalšího. Ale zjevně mu to vadí méně než to, že se s ním nechci bavit. Vztekle se domáhá odpovědi, proč jdu po silnici.
Už toho mám dost a houknu na něj: „Protože chci a protože tohle je veřejná cesta“. Čekám, že teď z toho auta na mě vylítne. Ale kupodivu se zarazí, asi najednou neví, kam mě zařadit, na koho to vlastně narazil. Pak se beze slova rozjede a vůz mizí někde mezi dlouhými zdmi okolo haciend na okraji obce.
Právo užívat veřejné cesty patřilo od pradávna, u nás od raného středověku, k nezpochybnitelným právům, ze kterých nebylo možno nikoho vyloučit. Nerozhodovalo, jestli kdo jel na koni, na voze, nebo šel pěšky. Co víc, patřilo k základním povinnostem vládců toto právo chránit a trestat ty, kdo do něj neoprávněně zasahovali. A že se tehdy trestalo se vší přísností.
„Žijou tu jak ve středověku“, ohrnujeme leckdy nos nad obdobím, jež je pro mnohé synonymem primitivnosti, barbarství, temna. Nevím, nejsem historik, ale mívám pocit, že v něčem by byl dnes i ten středověk pokrokem. V tomto případě určitě. On ten popsaný incident je sice extrém, taky ne zcela ojedinělý, hlavně ale, kdo se po silnicích pohybuje pěšky celé roky, cítí bezpečně, jak se tam stává čím dál více nežádoucím a taky čím dál osamělejším. Málokdo z pěšáků už se tam odváží.
Budou se časem muset prodírat i ze Zelné Lhoty do Květákové křovinami nebo čerstvou oranicí, přestože obě obce už stovky let spojuje veřejná cesta? Nebo přes tu oranici vymrskneme ještě fungl nový chodník, přes křoviny cyklostezku (nic proti cyklostezkám), aby se nám občanstvo nedohadovalo nebo nedejbože nepopralo, kam kdo může a kam už ne? V barbarském středověku by to nikoho nenapadlo. Taky holt neměli ty granty a fondy, a našel-li se nějaký bohatý mecenáš, určitě nerozvazoval měšec před každou nataženou dlaní.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista