13. 6. 2016
„ … vydáme-li stovky miliard na boj s vymyšleným nepřítelem, společensky i ekonomicky se zahubíme“.
Omlouvám se Zbyňkovi Petráčkovi, vím, že jeho glosa „Sucho, které cítíme“ (LN, 1. 6.), byla o něčem jiném a citát výše, týkající se globálního oteplování, není jeho názorem, nýbrž jen ilustrací.
Přesto, myslím, stojí za to se nad tím citátem zamyslet. Zamyslet se nad tvrzením, že něco vymyšleného musí nutně působit ekonomicky a společensky negativně. Přesněji, jen negativně nebo od začátku do konce negativně.
Typickým příkladem je masový automobilismus. Není pochyby, že v jeho základech je určitá iracionální ideologie. Dnes už se to tolik nezdůrazňuje, ale v 90. létech se podpora masového automobilismu zdůvodňovala jako konkrétní naplňování jedné z lidských svobod, svobody pohybu. Argument, který by sám potřeboval zdůvodnění. To je pro ideologie dost typické, že staví spíše na víře než na nepochybných argumentech navzdory tomu, jak racionálně se mohou tvářit.
Nesouhlasící čtenář teď jistě vysype z rukávu řadu racionálních či aspoň racionálně vypadajících argumentů ve prospěch masového automobilismu. A určitě má kus pravdy. Ale racionální argumenty přece ještě nevylučují existenci dalších, o jejichž racionalitě lze důvodně pochybovat.
Nejlépe je to doložitelné příkladem. V jednom českém deníku vyšla u příležitosti Dne dětí anketa, v níž se redakce ptala mrňousů ve věku od dvou do sedmi let, jestli by už chtěli být dospělí.
Určitě nepřekvapí, že chtěli všichni. Zajímavější je zdůvodnění. Polovina z dotázaných – včetně toho dvouletého – to zdůvodnila přáním vlastnit či přímo řídit auto (pětiletá holčička). Nikdo asi nebude tvrdit, že odpověď dětí byla výsledkem nějakého racionálního kalkulu typu “kdyby veřejná doprava fungovala, jak má, nemusel(a) bych mít auto“, či nějakého obdobného. Nikoliv, pro ty děti je prostě vlastnictví auta neoddělitelným atributem oné kýžené dospělosti. A protože děti uvedeného věku zdaleka nemají tak velkou potřebu jako dospělý racionalizovat své méně racionální pohnutky, v téhle oblasti nejméně, můžeme se z jejich výpovědí o skutečné motivaci touhy po autu dozvědět více než od případných dospělých respondentů. Ti si navíc část své motivace ani nemusí uvědomovat.
Přes tento minimálně zčásti iracionální základ je masový automobilismus mohutným motorem světové ekonomiky a pochopitelně i té české. Uvádí se, že odvětví podílející se na výrobě automobilů tvoří u nás zhruba čtvrtinu veškeré průmyslové výroby.
A samozřejmě to není jediný hospodářský segment, který žije v podstatě z uspokojování umělých, vymyšlených potřeb, často generovaných masivní reklamou. A ani ty ekonomiku nehubí. Přímo naopak, ona s nimi mnohdy stojí a padá. A vypadá to, že podobně se to má i s ekonomickým dopadem teorie globálního oteplováním, ať už si o ní myslí, kdo chce, co chce.
Je pravda, že trochu jiné to může být s dopadem společenským, s tím dlouhodobým zejména. Třeba u automobilismu je to už více než zřejmé.
Miroslav Hudec , psycholog a publicista