24. 9. 2017
Tentokrát mám na mysli skutečné sebevrahy, nikoliv, jak by mohl sugerovat titulek, hazardéry, kteří si sice rovněž počínají jako sebevrazi, ale úmysl zabít se nemají.
K následujícím řádkám mě inspiroval návrh prevence zvýšené sebevražednosti Čechů, která je nad průměrem Evropské unie i celého světa a k nimž má mimo řadu jiných opatření přispět i „omezování přístupu k prostředkům k vykonání sebevraždy“ (““Oblíbená“ místa sebevrahů ohradí plot“, LN 18. 9.).
Ona je totiž otázka, zda situace není ještě horší, než uvádějí statistiky. Leccos mohou naznačovat některé výňatky z dopravní černé kroniky v denním tisku:
„Podle informací … (název deníku – pozn. MH) se měla řidička krátce po nehodě svěřit svědkům, kteří se jí snažili pomoci, že chtěla nárazem do stromu ukončit svůj život.“
„Žádné řidičské selhání, ale nejspíše plánovaná sebevražda … několik hodin před nehodou umístil (22letý mladík – MH) na Facebook text, kde naznačil, že si chce vzít život.“
„Po projetí pravotočivé zatáčky žena s vozem vyjela mimo vozovku a čelně narazila do zdi domu.“ Náhodnému stopaři, kterého vezla a který se snažil úmyslné nehodě zabránit, sdělila, „že chce oba zabít a přidala plyn.“
Může navíc jít o příslovečnou špičku ledovce. Ne každý, kdo se chystá skoncovat s vlastním životem, dá zprávu na sociální sítě, napíše dopis na rozloučenou, ne každý přežije, aby následně prozradil, co bylo skutečnou příčinou dopravní nehody. Nehledě na to, že ani pak nemusí mít zájem vytrubovat to do světa.
Taky musíme počítat s tím, že lidé nekončí život dobrovolně jen po zralé úvaze (tzv. bilanční sebevraždy), nebo aspoň plánovaně. Existují i sebevraždy impulsívní, v náhlém afektu. Kromě vysoké sebevražednosti máme také vysokou rozvodovost. A ne vždy se chtějí rozvést či rozejít oba z rozvaděného páru. Odborníci na partnerské poradenství slýchávají nezřídka sebevražedné úvahy jednoho z rozcházejících se. Pokud oba zrovna sedí v autě a dojde mezi nimi k prudké hádce…
Tím přecházím k dalšímu závažnému aspektu tohoto druhu sebevražedného chování, na který ukazuje třetí citace z tisku. Sebevrah za volantem s sebou může vzít na onen svět leckoho nedobrovolně mnohem pravděpodobněji než při jiném způsobu sebevraždy. A nemusí to být jen partner či stopař.
V sebevražedném afektu je zoufalci často jedno, jestli svůj vůz namíří na nejbližší strom, do zdi domu, autobusové zastávky, nebo do protijedoucího auta, jehož posádka do poslední chvíle netuší, že jde právě o tu poslední.
My zase nemáme sebemenší tušení (aspoň nevím, zda existuje na toto téma nějaký seriózní výzkum), zda takto na českých silnicích skoncují ročně se životem pouze jednotlivci, desítky lidí, nebo zda dokonce sebevraždy, ať plánované nebo v afektu, nejsou příčinou dosti podstatného množství mrtvých a zraněných při dopravních nehodách. Nezapomínejme, že automobilismus je v současnosti doslova životním stylem. A styl života bývá nejednou i stylem odchodu ze života.
Je pak otázka, co by v tomto případě mohlo být oním „omezováním přístupu k prostředkům k vykonání sebevraždy“.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista