23. 10. 2019
Nenapadlo mě, že by ještě dnes někdo mohl úplně vážně operovat pojmem „klimatický alarmismus“. Zjevně jsem se mýlil a senátor za ODS Tomáš Jirsa mě z omylu vyvedl („Evropská cesta do chudoby“? Právo 17. 10.). Možná však, kdyby při psaní svého příspěvku vyhlédl oknem, viděl by ty ze dne na den se rozrůstající obří hnědé skvrny v místech, kde ještě včera byly zelené koruny smrkových lesů. A uvědomil by si, že bez lesů bude krajina vysychat ještě rychleji než dosud, protože lesy umí zadržovat a dobře hospodařit s vodou. Uměly.
Kdyby při psaní toho příspěvku zadal do internetového vyhledavače třeba slova „voda ve studnách“, dozvěděl by se, že už více než tisíci obcí v České republice hrozí, že zůstanou bez ní a že už mnohé bez ní zůstaly. A že takových přibývá.
A taky by při tom internetovém brouzdání zjistil třeba, že „sucho krkonošské skiareály nezastaví“ – i když už leckde není ani voda na pití. A že následkem sucha hrozí celosvětový kolaps pěstování pšenice, vedle rýže a kukuřice jedné ze tří nejdůležitějších plodin pro výživu lidstva.
Tohle pana senátora zjevně neznepokojuje. Jeho vytočila slova nastupující předsedkyně Evropské komise von der Leyenové, mimo jiné, že „Jeden každý z nás bude muset změnit způsob, jak cestuje a žije…“. A že prý když například zdraží fosilní zdroje energie, dopadne to nejvíc na chudé a střední třída že zchudne.
Ono se to snad neděje už teď a následkem právě klimatických změn? Když třeba domkář (nejen) na vesnici přijde o vodu ve studni a musí si nechat vyvrtat novou, hlubší, někdo mu ji vyhloubí zadarmo? On nebude muset sáhnout pěkně hluboko do kapsy? On následkem toho nemusí přehodnotit své plánované výdaje a vzdát se i lecčehos nezbytného? Protože bez dostupného zdroje vody by se nejspíš musel odstěhovat (další výdaje) a navíc by si nemohl být jist, jestli od něj vůbec někdo domek v takovém místě koupí. Cena nemovitosti by šla rázem dolů. Ani to není zchudnutí?
A co malá obec, která nemá v rozpočtu peníze nazbyt a místo nového osvětlení, chodníků kolem frekventované silnice, musí nyní vydat peníze na nákladné budování vodovodu z míst, kde ještě voda je?
To samé co o jednotlivci, o obci, to platí i o státech, o nadnárodních společenstvích, o lidstvu jako celku. Kapitolou o sobě by bylo chudnutí tzv. třetího světa právě v důsledku klimatických změn – stačí zmínit slovo ekonomická migrace. A zdaleka nejde jen o vodu. Měli jsme nějaké představy o setrvalém hospodářském růstu, o růstu spotřeby, životní úrovně. Což o to, byly hezké. Oni sice „alarmističtí sýčci“, půjčím si na chvíli páně senátorův slovník, houkali už nějaké to desetiletí, možná to nemuselo dojít až do těchto konců, ale jsme nepoučitelní, jako obvykle nikdo nechtěl slyšet.
Pan senátor neslyší dodnes. Nostalgicky zamilován do starého dobrého konzumního světa, kdy se zdál (opravdu jen zdál) být všeho dostatek, kdy nebylo třeba se v ničem omezovat, kdy záleželo jen na tom, kolik si kdo může zaplatit – chudých se to ale netýkalo a netýká. Ti se leckdy musí zadlužovat půjčkami i na zcela běžné potřeby. Pana senátora jistě ctí, že má o ně takovou starost. Otázka zní, jestli zrovna tento způsob starostlivosti je efektivní. Ten svět, ve kterém žije a který tak urputně obhajuje, totiž už stejně není, zbyla z něj už jen slupka. Uvidíme časem, co nového vyroste pod ní.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista