18. 7. 2019
„Dobrý den, paní učitelko“, oslovil kdosi moji známou na zastávce MHD. Rozpačitě odpověděla a zarostlému muži došlo, že ho nepoznává:
„Já jsem chodil k vám do třídy“, řekl a přidal jméno.
Teprve pak si vybavila milého, dobrosrdečného, ale trochu jednoduššího mládence, který před léty jen tak tak prošel druhým stupněm základky. Ten zarostlý, zanedbaný muž se mu moc nepodobal.
On sám pak doplnil, že se vyučil kuchařem a chvíli se i řemeslem živil. Bydlel v sídlištním bytě s matkou, která se starala o něj, o chod domácnosti i o související finanční záležitosti.
Jenomže pak matka zemřela a on zůstal v bytě sám. A nějak to nezvládl. Zapomněl včas uhradit platby spojené s užíváním bytu, protože z roztržitosti kamsi založil složenky. Přicházely upomínky, dluhy rostly a než sebral odvahu jít to řešit, přišla exekuce a on o byt přišel. Od té doby žije na ulici.
Vzpomněl jsem si na ten smutný příběh při četbě zprávy, že kšeftaři s chudobou se neslitovali nad ubožáky, kterým stát snížil doplatky na bydlení.
Pro některé lidi je život ve složité moderní společnosti velmi těžko zvládnutelný. A nejsou to jen jednotlivci, musíme počítat řádově s tisíci a desetitisíci. Ale nejen oni jsou ohroženi. Stát se to může i tomu, kdo za běžných okolností svůj život zvládá. Jenže někdy přicházejí takové situace, kdy člověk snadno založí a zapomene zaplatit nějakou tu složenku.
Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel, když těžce onemocněla moje žena. A taky, co mě to pak stálo běhání, jednání a nervů, než jsem dal zase všechno do pořádku. Dodnes trpím úzkostí, že bych mohl opomenout něco včas zaplatit, včas vyřídit.
Je dost nelidské nejen od těch parazitujících kšeftařů, že na neštěstí v podstatě bezbranných spoluobčanů vydělávají. Je i vinou státu, že je nedostatečně brání, když oni sami se účinně bránit nedovedou. A když už stát nedokáže vymyslet na ty kšeftaře opravdu účinný zákonný postih, neměl by jejich obětem aspoň ztěžovat už tak dost těžký život.
I v souvislosti s tím se ukazuje, jakou chybou byla bezhlavá privatizace, bezhlavé rozprodávání státních, obecních či podnikových bytů v 90. létech. Tak se mohlo stát, že jedni vlastní i několik bytů a živí se jejich pronájmem a druzí nemají kde hlavu složit.
Proti těm pronájmům asi nelze nic namítat. Až na to, že ti nejpotřebnější se k těmhle bytům nikdy nedostanou.
Bez výstavby dostatečného množství cenově dostupných bytů ve státním a obecním vlastnictví není šance sebrat vítr z plachet kšeftařům, bezcitně parazitujícím na lidském neštěstí.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista