17. 7. 2019
Pavel Matocha se ve svém příspěvku „Milion demonstrací“ (LN 9. 7.) podivuje, proč pořadatelé a účastníci demonstrací Milionu chvilek pro demokracii nejsou schopni pochopit naprosto jednoduché zásady demokracie. Prý, “demokracie není složitá“. Někdo vyhraje volby, tudíž má právo vládnout až do voleb dalších. Nespokojenci ať se ty další snaží vyhrát. Na co demonstrace? Stejně na ně nikdy nepřijde tolik lidí, kolik volilo ANO. A pěkně vyčůraní jsou ti demonstranti. Asi jim zas tak o moc nejde, když si udělali prázdninovou přestávku.
Stejně jako stoupenci prý nemocné (asi duševně) Grety Thunbergové, pohlavkuje to pan Macocha na jednu hromadu. Prostě všechno je to nesmysl, demonstrantům se to nějak popletlo v hlavě, demokracii nevládnou ti nejlepší, ti morálnější, ti vyvolení, nýbrž ti zvolení.
A margo klimatických demonstrací a „nemocné“ studentky: autor filipiky proti misodemokratům zřejmě nestihl zaznamenat, že v Kolíně nad Rýnem prodloužili studenti klimatickou stávku na celý týden – jasně, prázdniny jim tam začínají až 15. července, tak to určitě udělali stávku, aby si je o týden prodloužili. Hotovo, vysvětleno, nač to dál rozebírat?!
Sklon faulovat nepohodlné poukazem na jejich duševní nenormálnost není nic nového ani originálního. Netvrdí dodnes někteří o Janě z Arcu, že byla epileptička, že její vidění byly obyčejné zrakové a sluchové halucinace? Přehlížejí, že ať tak či onak, dokázala strhnout davy a její vystoupení významně ovlivnilo přinejmenším dějiny Francie 15. století. Ostatně, kdo by neznal dnes už zlidovělý bonmot Woodyho Allena? “To, že jsi paranoik, ještě neznamená, že po tobě nejdou!“
Věci jsou prostě složitější, než jak je popisuje pan Matocha. Platí to i demonstracích Milionu chvilek pro demokracii. Dvou místních jsem se osobně účastnil, tu na pražské Letné jsem sledoval v přímém přenosu v televizi. Zajímalo mě vystoupení řečníků, většinou neškolených, nepolitiků. Někteří měli text napsaný, někteří mluvili spatra, někteří brilantně, některým to moc nešlo. A někteří byli i docela pěkně ztrémovaní. Tréma dokáže být pěkně nepříjemná věc a trémisti se obvykle k řečnickým pultíkům zrovna nehrnou. Pro plezír to tedy zjevně nedělali a nedělají.
Co všechna ta vystoupení spojovalo a spojuje, nebylo zpochybňování výsledků voleb, nýbrž obavy o osud demokracie v této zemi. Nechme teď stranou, nakolik jsou ty obavy oprávněné. Jednotlivci i sociální skupiny totiž nejednají, nevystupují a nerozhodují se na základě přísně vědecky zdůvodněného poznání nějaké situace, nýbrž podle toho, jak tu situaci chápou oni – stejně tak se koneckonců rozhoduje většina voličů ve volbách.
Jestli jsou tedy významné skupiny lidí přesvědčeny, že ve společnosti je něco hodně v nepořádku, a nemusí to být jen ve společnosti české, signály o tom v posledních létech narůstají po celé planetě, pak jsou jim veškeré politologické příručky, veškerá nabádání, veškerá zpochybňování naprosto ukradená. Za klidných dob lze možná počkat čtyři roky na další volby, ale doba už dávno klidná není. A ty demonstrace, i kdyby byly zdánlivě nesmyslné, jak tvrdí pan Matocha, jsou v každém případě jedním z vážných projevů rostoucího znepokojení, sílícího pocitu, že hrozí nebezpečí z prodlení.
To nejhorší, co můžeme za takové situace udělat, je mávnout nad tím rukou, s demonstrujícími se nebavit, a ještě je pomluvit, že nevědí, co činí. Koho někdy napadlo hasit hořící tuk chrstnutím studené vody do kastrolu, ví, o čem mluvím.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista