28. 8. 2018
Prohlížím si mapku Československa na titulní straně Lidových novin, které vyšly ve výroční den okupace. Jedna šipka mi tam v záplavě těch, které vyznačují směr postupu okupačních vojsk, přece jen chybí. A byla by to šipka hodně výrazná. Vyznačovala by pohyb automobilových a tankových kolon okupantů po tehdejší silnici I. třídy číslo 18 (dnes II/150). V tom roce 1968 vedla z Jihomoravského kraje přes Vysočinu až k nám do středních Čech. Nejspíše pro její trasování a délku si ji okupanti vybrali.
Dění v Praze a v dalších velkých městech v srpnu 1968 je většině veřejnosti notoricky známo. Rozhodně letos, při kulatém výročí, kdy jsme doslova zaplaveni dobovými materiály, filmovými záběry, vzpomínkami pamětníků. Mnohem skromnější je to s informacemi z venkova. Což je možná škoda. On totiž venkov reaguje na politické dění trochu jinak odjakživa – dělení na „pražskou kavárnu“ a „venkovskou hospodu“ rozhodně nevymyslel až prezident Zeman.
Čelo skoro nekonečné kolony, jak se později ukázalo, se ve středočeském městysi Jankov (ano, v tom smutně proslaveném krvavou bitvou na sklonku Třicetileté války) objevilo až v podvečer. Za dusného letního vedra nejdřív černě maskovaná helikoptéra vysadila v obci regulovčíka, strachy rozklepaného vojáčka ve vyšisované plátěné uniformě.
Skoro okamžitě se kolem něj začali rojit místní, mládež a děti v prvé řadě, ale přibývali i starší. Pokud tedy nestáli frontu před místní Jednotou – po 23 létech ještě mnozí nezapomněli na zásobovací potíže na konci poslední války, a tak z pultu během hodiny, dvou zmizela veškerá mouka, cukr, káva, konzervy.
První projíždějící vojenská vozidla zvedla mračna prachu, v němž se skoro nedalo dýchat, prach škrabal v krku. Někdo přinesl půllitr vody vojáčkovi, jen chabě oponujícího temperamentně argumentujícím místním, kteří se ho snažili přesvědčit, že celá invaze je zbytečný, bezdůvodný podraz.
Ten místo diskuse spíše s úzkostí sledoval, zda se na náměstíčku městyse neobjeví někdo z jeho nadřízených. Chleba se sádlem, jakousi dobrosrdečnou selkou skoro vnucovaný, odmítl. A doslova se vyděsil, když na něj na něj padesát let starou ruštinou vybafnul starý pán, někdejší legionář: „Iz kakoj guberniji?“
„U nas uže nět gubernij“, vzmohl se přiškrceným hlasem, poodstoupil stranou a už se k žádné diskusi nenechal přimět.
Skupina místních si ho pak přestala všímat a diskutovala mezi sebou, jestli z toho bude válka nebo ne. Někteří se pokoušeli do kabin pomalu jedoucích vozů podávat několikajazyčné protestní letáky. Okýnka aut se před nimi zavírala. Mezitím se setmělo, vojenská auta rozsvítila nezvyklá modrá, tlumená maskovací světla. Z výfuků se co chvíli ozývala ostrá třesknutí a následně se šířil křik, že se střílí. Vyděšené matky pohlavkováním hnaly domů menší děti.
Hukot kolon rušil ze spaní po celou noc ty, kdo vůbec měli chuť jít si lehnout. Po rozednění provoz zřídl, jednotlivé skupinky vozidel musely po silnici kličkovat. Tedy po tom, co ze silnice zbylo. Asfaltový povrch pod pásy tanků mnohde úplně zmizel, v zatáčkách půlmetrové koleje. Měl by to vidět každý, kdo dnes pohrdavě mluví o českých silnicích jako tankodromu.
Na rozcestí ruský důstojník vzteklým kopnutím vyvrátil rozcestník, když se mu nepovedlo zjistit, jak vlastně původně ukazoval. Kvůli tomu desítka aut a tanků zakufrovala po úzké cestě pod hráz místního rybníka, odkud pak musela složitě couvat, aby se dostala zpátky na silnici. V kopci nad obcí vojáci trhali nezralá jablka.
Místní se probouzeli do prvního, vlastně už do druhého dne okupace.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista