11. 8. 2018
Evropská nacionalistická pravice chutě sype písek do očí voličům, když vykládá, jak jsme v Evropské unii nesvobodní a utlačovaní, a že ona má mnohem lepší recept, jak si to v té Evropě pohodově a spravedlivě zařídit. Vymyslela k tomu dokonce novou frakci v Evropském parlamentu, „Evropa národů a svobody“ si říká.
Což o to, hezká slova. Ale po řadě historických zkušeností se vyplatí trocha opatrnosti, vyplatí se neskočit hned na sebevoňavější špek. Vyplatí se důkladně prozkoumat obsah toho, co se skrývá pod blyštivým obalem. I kdybychom náhodou přehlédli, že ta budoucí evropská pohoda je podmíněna rozbitím Evropské unie.
Stálo to milióny obětí a zničenou velkou část Evropy i mnoha mimoevropských zemí, než se Němci na vlastní kůži přesvědčili, že národní socialismus je něco podstatně jiného než socialismus, který byl v meziválečném světě obecně uznávanou hodnotou a který stále patří k hlavním proudům světového politického myšlení.
Také u nás si mnozí po roce 1948 až příliš pozdě uvědomili, že lidová demokracie není demokracie lepší, dokonalejší než dejme tomu ta předválečná československá, ale právě naopak, že jde o její degradaci, vyprázdnění, o prázdnou slupku, o etiketní podvod. A také ten omyl stál lidské životy, byl zaplacen četným bezprávím, ekonomickým zaostáváním a morálním marasmem, s jehož důsledky se potýkáme dodnes.
Poučení? Vesměs žádné. Osvědčený způsob matení lidí za pomoci etiketního podvodu pokračuje. A zase se spousta voličů nechá nachytat. Členem frakce „Evropa národů a svobody“ je také Liga severu současného italského ministra vnitra a vicepremiéra Mattea Salviniho. Čekali bychom, že tedy v praxi předvede tu novou lepší Evropu, tu svobodnou spolupráci a hladkou domluvu „bez diktátu Bruselu“. V prvé řadě ve vztazích se sousedy, konkrétně s tím rakouským.
Jenže místo vzorných sousedských vztahů vidíme, jak rakouský premiér Sebastian Kurz, jehož Lidovci jsou koaličním partnerem Svobodných, dalšího člena frakce „Evropy národů a svobody“, se doslova snaží podstrčit minu do italsko-rakouských vztahů. Hodlá totiž nově navrhovaným zákonem poskytnout rakouskou státní příslušnost německy mluvícím obyvatelům Jižního Tyrolska. To je v důsledku saintgermainské smlouvy od roku 1919 součástí Itálie, aniž to místním nějak zvlášť vadilo. Daří se jim dobře, lépe než kdy v minulosti. Vypadá to ale, jako by to čímsi vadilo té národní Evropě.
Ono totiž nejde jen o momentální řekněme nedorozumění v italsko-rakouských vztazích. Ony ty od Evropské unie „osvobozené“ národy by si asi hezky rychle vzpomněly na lecjaké nevyřízené účty. Tak třeba v Maďarsku, jehož současné politické vedení patří k výrazným kritikům Evropské unie, se co chvíli ozývají kritické hlasy na adresu výše zmíněné smlouvy, podle nichž Maďarsko připravila o Burgenland. Vůbec už nemluvě o smlouvě Trianonské, v jejímž důsledku někdejší Uhersko přišlo o více než 70 procent území.
Nevím, jak laskavý čtenář, ale já bych řekl, že svoboda pohoda a národů v Evropě vypadá trochu jinak.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista