14. 2. 2018
Nechci se s panem Křečkem pouštět do polemiky o lidských právech („Lidská práva a pěna dní“, Právo 4. ledna). Ani mu vyvracet jeho zřejmě pevné přesvědčení, že jsou v našem přešťastném západním světě už poněkud přebujelá a mnozí z čiré zpovykanosti už nevědí co by, a zneužívají svého práva na práva.
Musím se přiznat, že jsem to byl já, kdo umístil na sociální sítě ten status o Zemanových kerberech, který ho zřejmě vytočil natolik, že ho vyprovokoval až k výše jmenovanému článku. Ale zároveň se musím ohradit, že bych tím statusem chtěl vyjádřit zásadní námitku proti kontrolám na Pražském hradě, jakkoliv jsem si (a nejen já) po dobu hodinového stání ve frontě říkal, kdyby se tu opravdu pohybovali teroristé, těžko by hledali ideálnější cíl, než ty davy lidí zimomřivě podupávajících na chodníku ve vytrvalém dešti .
Co mě vyprovokovalo k onomu statusu, to bylo umístění kontrolního stanoviště. Byly nás stovky, kdo jsme se chystali na návštěvu nikoliv Pražského hradu samého, nýbrž výstavy českého impresionismu do Jízdárny. A nejen já jsem byl rozladěn tím, že kontrolní stanoviště bylo zřízeno ještě před Jízdárnou, že nikoho nenapadlo posunout ho o pár metrů dál. Při troše přemýšlení a na základě předchozích zkušeností by organizátory kontrol muselo napadnout, že před koncem výstavy počty zájemců určitě zhoustnou. Zvláště, když jde o výstavu s tak všeobecně přitažlivým námětem.
Kdyby projevili jen maličko předvídavosti a ohledů, nemusely stovky lidí desítky minut zbytečně moknout, protože jednak ne každý měl deštník, jednak při větrném počasí ani ten nijak zvlášť nechránil před promoknutím. Navíc ve frontě do Jízdárny převažovali starší lidé, kteří přece jen už nemívají tak pevné zdraví a nejsou tak odolní jako mladší ročníky. Divil bych se, kdyby to aspoň někteří z návštěvníků neodnesli pořádným nachlazením.
Zbytečné chyby v organizaci kontrol čekající viditelně dopalovaly. Myslím, že by se dotčení dost ošívali, kdyby mohli slyšet komentáře lidí ve frontě. Došlo i k malému incidentu, jeden z čekajících, jak se pak ukázalo průvodce turistů se skupinou cizinců, se dost drsně pohádal s jedním z hlídkujících policistů. Ten totiž nedokázal zabránit předbíhání ve frontě ke kontrolním stanovištím, takže poctivě čekající se dlouho nemohli pohnout z místa.
Možná by lidi tak urputně netrvali na některých, dle přesvědčení pana Křečka až bizarních právech, kdyby si byli jisti, že i bez nich se s nimi bude jednat slušně, ohleduplně, citlivě. Zápas o ně můžeme koneckonců chápat i jako obrannou reakci nejcitlivější části společnosti, znejistělé tím, že v ní leccos nefunguje, jak by mělo, a jak společnost oprávněně očekává.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista
