16. 9. 2017
V polích poblíž frekventované komunikace, vzdálen několik kilometrů od okolních měst, roste na orné půdě opět jeden z těch stovek sídelních satelitů, jež republiku zaplavují už více než dvě desetiletí. Kromě toho klíčícího satelitu už je v místě jen hospoda a benzínová pumpa. Jo a golfové hřiště. Nepředpokládám, že ty by poskytly dostatek pracovních míst obyvatelům zhruba tří desítek budoucích domů. Za prací tedy budou dojíždět. Taktéž za nákupy, k lékaři, za vyřizováním veškerých nezbytností, za kulturou a zábavou. A jejich děti do škol, za sportem, do zájmových kroužků. Sice je u hospody autobusová zastávka, ale nepředpokládám, že by v autobusech přibyli cestující ze satelitu. Ještě si pamatuji ten pohled maminky jednoho mého klienta, stěžující si na úmornou zátěž stálého vožení dětí sem a tam, když jsem jí připomněl, že zastávku autobusu mají téměř u domu. Navenek se to nejspíš odůvodní strachem z přecházení silnice plné aut. K těm se teď přidají ty jejich.
Z kasy města, jež pozemky zainvestovalo, naopak ubylo dost miliónů. A budou ubývat další, pravidelně rok co rok, protože správa těch sítí něco stojí. Mohly se ty milióny ušetřit, kdyby se stavělo v intravilánu města, kde už veškeré sítě jsou. Satelitu padla za oběť i zeleň u zapadlé polní komunikace, kterou bylo třeba rozšířit a kudy dosud vede turistická stezka a cyklotrasa.
Jako vždycky, většina těch satelitníků staví na dluh, využívajíc půjček a úvěrů. Koule u nohy na desítky let dopředu, zdroj stálého stresu – kdo ví, co všechno ovlivňuje tu neustále rostoucí spotřebu antidepresiv. A stále rostoucí nejistoty a napětí ve společnosti a v krajním případě i hrozby ohrožující finanční zdraví celého sátu.
Jinde vidí příčiny společenského napětí pan poslanec Vladislav Vilímec, který na webu domovské ODS píše, že prý roste kvůli chudinským ghettům. A se smyslem pro dramatickou gradaci dodává, že „místní obyvatelé zoufale podepisují petice proti neúnosnému stavu ve svém sousedství“.
Odůvodňuje tím dodatek v novele zákona o pomoci v hmotné nouzi z letošního roku, jež umožňuje obcím zablokovat chudým lidem přístup k příplatku na bydlení, který na nich vydírají majitelé chudinských ubytovacích zařízení:
„Nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud se byt, jiný než obytný prostor … nebo ubytovací zařízení nachází v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy.“ (§33,odst. 9 zákona).
Ještěže tam není „sociálně nežádoucích lidí“, protože právě o ně jde, aby jim zablokování příplatku znemožnilo v některých místech se ubytovat. Jenže někde ti lidé bydlet musí – bezdomovci vadí stejně jako lidé z ghett. Holt se tedy odstěhují jinam, a i tam budou někomu vadit.
Jistě, kultura chudoby je málokomu příjemná. Zvýšený hluk, odpadky, devastace okolí, drobná kriminalita, problémy s bezpečností. To ale bylo od nepaměti a pravděpodobně bude i do budoucna. A řešením rozhodně není honit chudé z místa na místo jak nadmuté kozy. Čím větší separace jednotlivých sociálních vrstev, tím více se budou životní styly lišit, tím více si půjdou na nervy, tím víc problém poroste.
Satelity a chudinská ghetta, to jsou dva extrémy a zároveň dvě strany jedné mince. Ta mince se jmenuje chybějící veřejná bytová výstavba. Městy a obcemi stavěné bytové domy v intravilánech měst by umožnily důstojné bydlení nejrůznějším sociálním vrstvám a zároveň i společenský tlak na určitý standard chování a na určitou kulturu toho bydlení. Cimrman-Vilímkovou metodou slepých uliček se to nepodaří v žádném případě.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista