11. 5. 2017
Tak jsme po dvaasedmdesáté oslavili konec nejstrašnější války v dějinách lidstva. Války, která za sebou nechala zničenou velkou část Evropy a přes 70 miliónů mrtvých, ze dvou třetin civilistů. Války, jíž rozpoutal nacismus a s ním spřízněné ideologie.
Dost na to, řekne si každý rozumný člověk, aby tyhle ideologie již nikdy nedostaly příležitost. Byť by se maskovaly sebeumněji, byť by se navenek tvářily sebedemokratičtěji, byť by se verbálně i distancovaly od těch nejhorších excesů nacismu – ony je ale spíše popírají. I proto si konec toho inferna připomínáme, abychom čelili přirozenému lidskému sklonu zapomínat. Na to zlé zejména. Jenže tahle snad v genech uložená obranná reakce může v tomto případě spíše usnadnit nějaký druh recidivy. Hrozí opakováním smrtelně nebezpečných chyb. Zvlášť, když rok od roku ubývá očitých svědků, kteří by mohli varovat na základě osobní zkušenosti.
V těchto dnech nám to stále číhající nebezpečí čerstvě připomněla výhrůžka lynčem skautce Lucce Myslíkové. Stoupenci neonacismu se neštítí vyhrožovat vlastně ještě dítěti! Mstí se za to, že dívka se spolu s dalšími skauty nebojácně postavila v Brně průvodu neonacistů a odvážila se s nimi polemizovat.
Zachovala se ostatně v souladu s tradicí hnutí. Skauti i za okupace patřili k významným složkám protinacistického odboje. A ještě doslova několik dnů před koncem války 24. dubna 1945 bylo pět skautských odbojářů nacisty popraveno na Těšínsku.
I proto nemůže a nesmí být ten 8. květen jen nostalgickou vzpomínkou. Varování před nějakou formou recidivy toho, co se stalo ve třicátých a čtyřicátých létech, je stejně závažný důvod k připomínání jako vyjádření úcty obětem války a okupace a těm, kdo se nebáli aktivně odporovat zlu.
Je nebezpečné to zlo zpochybňovat či bagatelizovat, je nebezpečné ohrožovat beztak dosti křehký imunitní systém společenského organismu.
Miroslav Hudec, psycholog a publicista