15. 2. 2018

Ano, je hodně takových, kteří by rádi zavírali Rómy do lágrů („Politika pomrkávání“, LN 14. 2.). A nejen Rómy a nejen do lágrů. Zejména ti, kdo sami jen s krajním vypětím překonávají nechuť k práci, ke každodennímu vstávání, kteří práci chápou v podstatě jako trest, ti první vykřikují cosi
o nemakačencích.  O svoloči, která se jim vysmívá, lelkujíce na sluníčku, když oni musí do práce. Která nemá jíst, když nepracuje. A když už jí nelze to jídlo z nějakých nepochopitelných ohledů odepřít, když ji nelze zavřít do pracovních lágrů, aby se tam naučila pracovat, tak se jí má aspoň ztížit přístup k sociálním dávkám.

I na to slyší leckdo z těch, kdo rozhodují o zákonech. Některým je každý voličský hlas dobrý, bez ohledu na to, z jakého bláta byl vyloven. A tak vymyslí třeba, že se těm nemakačenkům ubere peněz a místo nich budou dostávat stravenky. Že nepromyšleným opatřením mnohé dostanou
do neřešitelných potíží? Že se následně ukáže, že stravenkami nelze zaplatit nájemné, nebo za elektřinu, za léky?  Že jsou těmi stravenkami poníženi a v obchodech za nemakačenky považováni třeba důchodci s nízkým důchodem, lidé dlouhodobě nemocní, zdravotně postižení, matky samoživitelky?

No co, zákon se časem upraví, aby to tak neřvalo. A kromě toho, kdo se spoléhá na státní milosrdenství, nesmí být cimprlich. Má být rád, že vůbec něco dostane a nevymýšlet si.

Bývalo přece hůře. Byly doby, kdy nebylo nutno pomrkávat. Kdy se říkávalo a psalo naplno.  Pravda, tehdy byli terčem především Židé. Ale je do očí bijící, jak podobné byly argumenty a někdy i formulace:

„Úřad říšského protektora byl adresátem mnoha dopisů od samotných Čechů žádajících zpřísnění arizujících opatření, a to výhradně z idealistické motivace: Nebýt Židů, již mohl být skoro celý český národ na Vaší straně, a to by velmi mnoho znamenalo, protože Čech dovede pracovat dobře a poctivě jen tehdy, když není ovlivňován takovými vyvrheli lidstva, jako jsou Židi. Zaveďte odznaky pro Židáky a styk s nimi ať je stíhán. Zavřete je do táborů někde daleko od měst, ať sami na sebe pracují a neubírají chléb těm, kteří ho nutně potřebují. […] Vyžeňte je na práci v dolech a na silnice a řádně je prožeňte. Když se vyskytnou simulanti, postavte je před soud jako sabotážníky a takové v době války bez okolků popravte! Škoda takové obejdy zavírat.“  (cit. podle Vladimíra Velčovského, „Čeština pod hákovým křížem“,  Univerzita Karlova 2016).

A propos, víme jistě, že to pomrkávání je vždycky jen hra o voličské hlasy? A i kdyby ano, jakou máme záruku, že se to hráčům nemůže vymknout z rukou? Lidská povaha se moc nemění. Věčný je sklon hledat viníky osobních problémů, neúspěchů, životních selhání v těch druhých. Nejlépe,  sichr je sichr, v nějaké menšině, která nemá moc šancí se ubránit, kdyby na to přišlo,  natož rány vrátit.

Pomrkávání je nebezpečné zahrávání.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista